Na druhé straně deště běží čas a padá prach jen při pohledu na sklo cítím své tělo jako tady a jako teď a myslím na všechny kruhy tam dole ještě stále je zhasnuto od včerejška a v zapomenutém soumraku kreslí světlo zvenčí, tmu jdoucí z hvězd my pálíme se o sebe a nevíme kdo můra je, kdo lampa a šum spalování považujeme za vzdech nazí jako bychom se právě narodili nebo zemřeli když mne přivádíš zpět do dětství neboť stvoly obilí, v němž jsme se ukrývali před nedělí i cestou jsou stejné jako tvé vlasy, v nichž jsem se ztratil abych pochopil jak důležité je nehledat jako jednu z nejvyšších odpovědí o tobě a mě ještě jako jeden z darů ti smím číst myšlenky strach kdy ti uschne košilka strach zda ještě miluješ strach před ránem kdy ticho muže a ticho ženy tvoří to, čemu říkáme anděl a sociální balada hraná za zdí které jsme si vymysleli, aby bylo čemu naslouchat promlouvá o špíně, jejíž smysl je jen v tom abychom si měli nad čím umýt ruce a jediné co vím a kvůli čemu bych snesl pohled na něčí bolest je, že i noc má svoji duhu když se lámou kapky o památníky hrdinů a mlhu jejich dětí, které nejenže se nikdy nenarodily ale jsou úplně neviditelné jako ty a já protože právě jen nejsme součástí spektra v němž se dá tolik spatřit a tolik nevidět
| 
