Roztrojen
Už delší dobu mám takový nejasný
pocit,
tedy nejsem si tak zcela jist,
zda-li jsem já skutečně tím, za koho
se považuji
nebo zda nejsem tím, kdo se jen tak
vidí…
Možná nejsem ale ani tím, ale kýmsi
třetím,
tedy tím, kým si přeje okolí, abych byl.
Takže vlastně trojjediný…
Tedy ten, kterého bych nazval
identickým, prostě já,
pak ten, který je sice mnou, ale dívá
se
na mne cize od druhého stolu
a zároveň ještě tím třetím, který
není mnou,
ale ani tím druhým
a navíc nás oba úkosem pozoruje a
chová se úplně
divně, prostě jinak, než my dva.
A tak, když jedu ráno rozpolcen metrem
do centra,
dívám se na sebe zvědavě do skel oken
vagónu
a nikdy si nejsem jist, koho vlastně
uvidím…
Jednoho? Tři? Nikoho nebo dva?
Jsem slušně vychovaný a proto
zdravím postupně všechny:
/většinou to stíhám do stanice
Staroměstská/
„Dobrý den, Tome…“
„Buď zdráv Doriane Greyi!“
„Vítej v pekle, synu a neboj se
pokynout věrnému příteli Mefistovi!“
|