Cesta do Ašchabadu Na koni jede Vilém, Vilém,
hopsasa, hejsasa,
odjíždí kosit trávu do Ašchabadu.
Jeho uši jsou fuč a nohy
rozdrásané, brejle se zlámaly
na několika místech, on ale navzdory všemu postupuje dále,
můj bože – jak rychle se na tom slunci vypařuje,
jak samo mu to jde! Štěstí, že ohluchl, hluchý a slepý,
svět se mu zdá být krásnější,
nevidí ostré tvary,
neslyší rány do hlavy, jaké štěstí! Vlaštovky funí* po kolejích,
brejlovci vozí tajná znamení,
není už veřejným tajemstvím,
že v dopisech Vilém osahává Karlu,
– cecky jak granáty, hýždě – toť posvícení
a světe, bav se, ji to baví, píše mu: „Ještě mi přidej, šulíne!“
A čeká na dopis. Co není skutečné, je třeba odžít ve snu,
nezjišťujme, zda Karla také funí,
určitě, je-li to vlaštovka na cestě do Ašchabadu,
s Vilémem budou mít v kostele svatbu,
on, ona a kněz, jen ti tři. Ona jde bosa v zeleném mušelínu,
on řinčí po uši v brnění,
táhne se jako na popravu, neslyší praskot v podkolení,
s ušima stále kaputt,
je rád, že ho smysly opustily.
Všude jen šum jak před začátkem biografu,
když promítačkou najíždí film
a na plátně Vilém s Karolínou kráčí k oltáři,
aby jí konečně vyjevil pravdu: „Můj šulín stál dlouho v ofsajdu,
Kájo, já myslím, že to nevydrží.“ Tak tomu říká Karla, říká mu a on ji miluje,
jak rychle mu to na tom slunci jde,
jak rychle se při tom, bože, vypařuje! Tak už ho vytáhněte ze samovaru,
řekněte: „Dost, care Nikolajeviči, care Mikuláši,
kdepak jste nechal hlavu?
Kde jsou ty odjištěné granáty,
které si pod nohy házel Vilém cestou do Ašchabadu?“
|