Tak a je to ! Vejde do místnosti a zaklapne za sebou. Pokojík je vymalován uklidňující cihlovou barvou. V rohu postel se zmuchlanými pokrývkami a uprostřed místnosti stůl se dvěma židlemi. Na jedné sedí nahá dívka. Dlouhé zdravě lesklé vlasy jí spadají až na ramena. Dívá se na něj a nesměle se usmívá. Rozhlédne se kolem a pak váhavě přisedne ke stolu.
„...mmm...tak...jak se jmenuješ ?“
Je nesmělý. Jeho pohled těká z jednoho koutu místnosti do druhého. Všimne si druhých dveří vedoucích z místnosti naproti těm, kterými přišel.
„Proč ? Copak ti nestačí moje krásná tvář ?“
Je klidná. Naprosto vyrovnaná. S hladce smetanovým usměvem na rtech.
„Já jen...chtěl jsem jen vědět, jak se jmenuješ.“
„Ale copak ti nestačí má pevná ňadra ?“
„Proč mi nechceš říct své jméno ?“
„Nestačí tí snad můj klín, je kyprý a tak úrodný ?“
„Já...vůbec tě neznám !“
„Neznáš mé jméno.“
„Neznám tě, nech si svůj klín, svá ňadra...vůbec nic o tobě nevím...“
Vyskočí a běží ke dveřím za jejími zády. Dívka klidně sedí, ani se nehne. On za sebou zabouchne dveře a přitiskne k nim ucho. Naslouchá. Tlumené hlasy z druhé strany...
„Můžu si sednout ?“
„....“
„...no...tak jak se jmenuješ ?“
„Copak ti nestačí má krásná tvář, má pevná ňadra, můj úrodný klín ?“
„No...stačí, proč ne, jen jsem...“
„Už nemluv a pojď si lehnou.“
„Už jdu...hned tam budu, lásko...“
...
Opře se o dveře zády a oddechne si. Pak se rozhlédne po pokoji. Je prostornější než ten první. Zdi jsou vymalovány hráškově zelenou. Tu a tam se odlepuje omítka, hlavně na stropě a v koutech. Místnost je prázdná, jen uprostřed stojí prostorné lůžko s mnoha polštáři ale bez přikrývek. V posteli leží žena. Je nahá a zkoumavě si ho prohlíží.
„....mmm...ty jsi hezounek...pojď ke mě...“
Žena k němu leze po čtyřech. Její plná ňadra se vábivě komíhají. Posadí se na kraj postele.
„Jak...jak se jmenujete ?“
„Copak na tom záleží, kocourku...pojď ke mě...nelíbím se ti ?“
„Líbíte, jen jsem chtěl znát vaše jm...“
Žena si vyzívavě olízne prst a zajede rukou do klína. Sykne a...
„Jméno...k čemu ti bude, copak ti nestačí můj otevřený klín, má hladová ústa? Tak na co čekáš, necháš mě snad, abych si to dělala sama ?“
„Já...já...nechte si svůj klín, svá ústa, nezajímají mě...“
Proběhne kolem ní. Vrazí do dveří na druhé straně místnosti. Zabouchne za sebou a zvědavě naslouchá. Na druhé straně vrznou dveře.
„No, ty jsi teda pěkně rostlá kočička...pojď k pánovi.“
„...mmm...“
„Tak jo, vezmi si, co chceš...aaach“
...
Zhnuseně se odvrátí. Octl se v další místnosti. Omítka se odlupuje ze zdí a ty jsou na mnoha místech popraskané. Uprostřed místnosti stojí stůl a u něj dvě židle. Jinak je místnost prázdná. Na jedné židli sedí stařena. Její vrásčité prsy zvadlé na pohublé hrudi. Váhavě jde ke stolu. Je prostřeno. Z talíře se kouří. Posadí se a dá se do jídla. Po očku sleduje stařenu. Ta na něj lačně zírá a olizuje si bezzubé dásně.
„Jak...,“ polkne, „jak se jmenujete ?“
„Pročpak tě to zajímá, chlapče,“ zaskřehotá stařena.
„Tak...zajímá mě prostě jak se jmenujete. Sedíme u jednoho stolu, tak...“
„Moje jméno není důležité. Copak ti nestačí můj vývar ? Copak ti nestačí to teplo...cítíš vůbec to teplo ?“
„Já...“
„Necítíš...to jste vy muži !“
„Ale to jo, jen to je takové anonymní, když neznám vaše jmé...“
„Jméno, jméno...je to tak důležité, já jsem já, na co je ti jméno ?“
Babice se zvedne ze židle. Uchopí jedno ze svých povadlých prsou, zvedne si ho k ústům a kousne se do bradavky. On vyprskne hlt polévky. Rychle vstane od stolu. Židle se s rachotem zvrhne. Utírá si bradu do rukávu a přitom obchází stůl.
„Ne, ne...nedělejte to...“
„Kam jdeš, chlapče, neodcházej, ty už mi neutečeš...“
„Neeeeeee !“
Rozrazí dveře a prudce je za sebou zabouchne. Přerývaně dýchá a napjatě poslouchá, co se děje za dveřmi. Na druhé straně kroky. Někdo přisune židli ke stolu.
...
„Už jsi dojedl ?“
„Dojedl, teď bych si dal...“
„Co si dáš teď nech na mě ! Jen klidně seď.“
„Co to...to ne...neeeeeee !“
...
Zdrceně se otočí do další místnosti. Co ho asi čeká tady ? Otočí se do prázdna. Všude tma a ticho. A pod nohami...prázdno. A padá. Dlouho padá, šaty v cárech mizí kdesi za ním v nekonečné temnotě. Pak zahlédne tvář. Je mu povědomá. Bezmasá tvář a zkažený dech. Chuchvalce vlasů na holé lebce. Prázdné oční důlky.
„Jak...se...jme...nu...je...te ?“
„Chceš znát mé jméno ?“
„A...ano .“ „Říkají mi Smrt.“ |