a všechny závěsy a přehozy u ní doma měly stejný odstín.

pak slova bezbarvě odkapávala z kohoutku.

bude z tebe zmrzlinářka, napsala jsem jí,

ale to už bydlela jinde, jen zapomněla klíče ve schránce.

budou ti říkat: musím na nákupy, myslím u toho i na svoje střeva,

neposlouchej to, anebo poslouchej, heleď, já se nikdy nemodlila,

a doteď se v ulicích nekleje. sbírám vizitky ze stolu. 

na jedné je tužkou na oči připsáno: při koupání zadržuj dech.

odpolední slunce padá do pokoje, usíná mi na klíně,

odevzdávám se taky. víš, že jsi tady vlastně nikdy nebydlela,

napíšu další vzkaz. svléknu si šaty a rozhodnu se nechat je ve skříni,

která jinak zeje prázdnotou. jednou večer vběhl do koupelny chlapec

a hněval se, že nebude přece chodit po ulici od holiče.

přiměla jsem ho zaplatit si mytí vlasů. příště zaplatíš za víc,

podívala jsem se mu na hřbet ruky: tam je tvoje skutečná čára života.

vím o ní víc, než ty. zazněla tak obvyklá odpověď, že neulpěla 

v jediném záhybu závěsu. ostatně je tolik různých věcí, které se asi nemění.