Už při odemykání domovních dveří jsem to tušil. Totiž ne, oprava. Věděl. Byl jsem si tím naprosto jistý. Mám totiž ten dar předvídavosti. Bohužel, jako spoustě jiných lidí, mi tato schopnost nepřináší nic dobrého. I když vlastně ano. Říká se tomu připravenost. Jenže vždycky pouze na špatné věci. Samozřejmě vím, že na mě doma čeká moje sluníčko, srdíčko, mazlík, zkrátka Prdelka. Láska největší. Ale ona někdy zlobí. Hodně mě zlobí. Prostě má své dny. No a dnes jeden z nich nastal.

                Cukl jsem klíčem v zámku a otevřel dveře. Už jsem nepochyboval, měla tu dalšího. Na podlaze stály vedle jejích číňanek ještě modré, semišové boty, velikost asi 43. Shodil jsem ze sebe batoh s nákupem a zvolal něco jako - jsem tu, hola hola! Její kroky se rychle přibližovaly. Dupala a trochu posmrkávala do kapesníku. Přitom ví, že už to na mně neplatí. Proč s tím divadélkem neskončí? Měla být herečka, vždycky jsem to říkal. Nikdo se neumí tak rozplakat, smát nebo vybuchnout vztekem. Ty její proslovy a žádostivé pohledy, držení těla, stříhání nehtů. Ona je moc dobrá, avšak zlobivá herečka.

                 Stojí přede mnou a poklepává nohou. Snaží se mi podívat do očí, ale já se tak lehce nedám. Když hraje ona, budu taky. I když nevím, jestli to máme po tolika letech ještě zapotřebí. Vykroutil jsem se z bundy a pověsil ji na hák. Hezky plynule a hlavně v klidu. Od doby, co žiju s Prdelkou, se tímto heslem řídím prakticky pořád. Všechno dělám hezky plynule a hlavně v klidu. Přesně tak jsem si i vyzul boty a postavil je vedle jejích číňanek a jeho semišek. Potom jsem se k ní plynule otočil a klidně řekl: „Ahoj.“ Ona na to nic. Její mlčení jsem samozřejmě předvídal, jelikož mám ten dar.

„Kde je?“ Pár vteřin vyčkávala, než sklopila oči a kývla hlavou směrem k obýváku.  Šel jsem tam.

„Sorry, zlato. Tentokrát jsem to fakt nechtěla takhle podělat. Omlouvám se,“ říkala a pomalu šoupala nohama za mnou. „Hlavně v klidu, zlato, jo?“

                Tak tohle bude bomba. Zas nějaká extratřída. Vešel jsem do obýváku a málem dostal infarkt.

„Do prdele, Prdelko, co to je?!“

„V klidu, zlato,“ dýchla mi za krk.

                Leželo to tam. Sekaná v riflích a cárech košile. Na klice u okna kožená bunda. Vždycky si všímám i těch nejmíň důležitých ptákovin. Takový bordel. Masakr! Proč jen musíme být tak velcí?

„Ježišikriste, Prdelko!“ Dívám se jí teď do tváře. Má ten svůj výraz, no co, stalo se. Znáš mě. Věděl jsi o tom.

„Co s tim?“ ptal jsem se nešťastně a lomil rukama. „Copak ti nestačí je prostě střelit do hlavy? To si z nich musíš hned dělat prejt?“

„Promiň,“ řekla. Měl jsem pocit, že špatně slyším. Ta její omluva zněla skoro dotčeně.

„Jo… Promiň… Jasně. Doufám, že sis aspoň stihla nasadit tlumič.“

„Samo.“ Koukala na mě, jako kdybych měl hlavu plnou máku.

„Slíbilas, že už to takhle nikdy neuděláš. Že už z nich nebude takovej bordel. Tak co se kurva stalo?“

„Já nevim… a přestaň řvát, stresuješ mě.  Chtěla jsem prostě tentokrát víc, no. Prostě jsem se trochu rozdivočela,“ říkala s naprostou samozřejmostí.

„Rozdivočela.“

„Jo. Co takhle přestat se na Prdelku zlobit a dát jí pusinku,“ navrhla a na nic nečekala. Pověsila se mi kolem krku jako těsný náhrdelník a políbila mě. Takže jsem jí políbil také a pak ještě jednou. To snad ne, myslel jsem si. Takhle to tu zaneřádit.

„No nic, pustím se do toho. Běž zatím do kuchyně a zabal brčko. Já tu poklidím a zkusím si vzpomenout na něco vtipnýho, co mě dneska potkalo. Jen se obávám, že tohle nic nepřekoná.“

„Chceš napustit vodu do kýble?“

„Ne, zvládnu to,“ usmál jsem se. Jak říkám, hlavně v klidu. Ženské jsou samá překvapení.

„Ok, tak já jdu,“ řekla a než odešla, stihla mi darovat ještě jeden polibek.

                Takže takový já jsem. Uklidím ten svinec, než zasmradí celý dům. Už jsem si zvykl. Vztah dvou lidí je plný kompromisů. Musíte být tolerantní a umět odpouštět. Bývá to těžké, já vím, ale když skutečně milujete, tak i věci, které byste jinak neudělali, prostě uděláte.

                Na podlahu mám dva čističe. Žlutého a Modrého. První používám pro odstranění největšího nepořádku, což znamená: zaschlou krev, drobné úlomky kostí, trhance mozku a jiný šmejd. Modrým už pak jen dopiluji dílo. Dává parketám lesk a čistotu. Hned jak jsme si s Prdelkou zařizovali společnou domácnost, shodli jsme se, že nebudeme pořizovat koberce do žádného pokoje. Koberce dáváme pouze, pokud má přijet návštěva, což znamená rodiče. To pak vyndáme ze skříně několik koberečků určených pro tyto chvíle a rozprostřeme je na těch netragičtějších místech. Většinou tedy tam, kde mrtvola ležela nejdéle. Co naplat, všechno z parket nedostanete. Ale my jsme nachystaní. Humus hážu do pytle (skončí tam prakticky všechno), vytírám a samozřejmě větrám. Můžu vám říct, že je to fuška, uklízet místo vraždy. Co vraždy, jatek! Tohle mi udělala už podruhé. Slíbila, že příště si s nimi hrát nebude. Prostě je popraví a hotovo. Ale tohle už vážně přehnala. Zas jí budu muset domlouvat. Z těch dvanácti je tenhle případ vážně nejhorší. Chlístance zaschlé hnědé krve byly i na zdi.

„Já teda malovat nebudu,“ zavolal jsem ke kuchyni. „Nejsou to ani dva roky.“

„Když jsem byla malá, malovalo se u nás pokaždý jednou za dva roky.“

„Jenže už nejsi malá.“

Přišla za mnou a podala mi zapálené brko. „Teda. Vždyť ty už to skoro máš.“

„Neříkej, bylas v kuchyni nejmíň tři hodiny.“

„Není ti špatně, zlato? Mluvíš, jako bys měl rýmu.“

„Taky že jo. Nějaká chřipka na mě leze. A zalehly mi uši. Skoro nic neslyším.“

„Půjdeš si okamžitě lehnout. Musíme to vypotit.“

„Celej den jsem venku. I když sněží. Makám jak pornoherec, ale tam tě nikdo neocení. Oni potřebujou roboty, ne živý zaměstnance. Hnusní otrokáři. Nastydl jsem tam!“

„Chudáčku můj.“

„Cože?“

„Chudáčku můj.“

                Prdelka se mnou vždycky cítí. Je doma. Nemusí pracovat. Za prvé jsem nechtěl, aby se kvůli práci stresovala, a za druhé, s tou její poněkud podivnou kratochvílí by to stejně nešlo. Sice nemáme moc peněz, ale my nic extra nepotřebujeme. Máme totiž jeden druhého a to je hlavní. Stojíme při sobě a vždycky si pomůžeme. Ostatně, právě jste toho byli svědky. Až si zahulíme, uloží mně Prdelka hezky do postele, udělá mi čaj, přinese nějaké ovoce a vleze si za mnou. Zapneme bednu a projedem programy. Když nás televize nebaví, hrajeme buď stolní nebo PC hry. Občas si i nějakou hru vymyslíme. Třeba si střihnem kámen, nůžky, papír o to, kdo skočí s PET flaškou do hospody naproti pro točené pivo. Někdy si povídáme, jindy mlčíme. To když máme o čem přemýšlet, nebo jsme jeden na druhého naštvaní. Jsme zamilovaní lidé, i když nevím, jestli zrovna zamilovaní je správné slovo. Zamilovanost prý z lidí během jednoho roku vztahu vyprchá a přichází zvyk. Já se v tom šťourat nebudu. Prostě jsme si zvykli být do sebe zamilovaní. Nasloucháme si a občas zase děláme, že se neslyšíme.

                Nebylo správné, jak jsem na Prdelku vyjel, ale i když je mi to nepříjemné, musím se ozvat a trochu ji usměrnit. Nemůžu po ní chtít, aby se změnila. Ona po mně taky nic podobného nechce. Ve vztahu jde o komunikaci.

Tak třeba: „Prdelko, já tě svým způsobem chápu. Žijeme v příšerně depresivní době. To všudypřítomný násilí tě poznamenalo a i ty chceš přispět svou troškou do mlýna. S tím souhlasím. Jsi temperamentní a nejhorší, co se může člověku stát, je myšlenkově zakrnět, zapšknout, přijmout beznaděj. Chci ti vlastně říct jen jedno. Miluju tě, ale uvědom si, že nejsme řeznictví a já nemám celý den k tomu, abych uklízel louže krve a uzlíčky vnitřností. Rozumíš?“

„Ano, zlato.“

„Dobrá, tak pojďme naproti na biftek.“

                Nebo: „Víš, proč tě tak moc miluju, Prdelko?“

„Protože jsi ujetej?“

„Máš hezký prsa.“

                Chápete? Je třeba svůj protějšek neustále povzbuzovat, ať už morálně či fyzicky (zde mám na mysli především polibky a milování). Když se vaše láska příliš rozohní, usměrněte ji. Hlavně proboha nepoužívejte násilí, protože osoba, která vás miluje, si nezaslouží vaší zlobu. Lepší je nalít si víno, pustit pěknou hudbu, dát si pár prásků pokud je nálada a hezky povídat, dokud vás nepřepadne únava. Stresu si nevšímejte. Všímejte si sebe navzájem. Užívejte si svého druha, jelikož přijde čas, kdy jeden z vás odejde.

                Takže: „Zlato, jakej chceš čaj? Ovocnej, nebo černej?“

„Černej, vždyť jinej ani nepiju.“

„A nechceš radši heřmánkovej, když je ti blbě?“

„Ne, Prdelko. Chci černej a čtyři lžičky cukru a středně citrónu.“

„Vždyť já vím. Děláš, jako kdybych ti připravovala čaj poprvý v životě.“

                Nebo: „Zlato, umyješ nádobí?“

„Dneska ne.“

„Víš, kdy naposled jsi myl nádobí?“

„Až si po sobě začneš uklízet svoje věci, začnu já mýt nádobí.“

„Není ti špatně? Máš nějakej divnej hlas.“

„Mám rýmu a zalehlý uši. Doufám, že do nich nechytnu zánět. To mám z práce. Jak furt makám venku.“

„Ty jsi moje zlatíčko.“

„Cože?“

                A: „Budu potřebovat novou podprsenku.“

„Hm.“

                Všechno je o komunikaci a pochopení. Přidejte k tomu dva lidi, kteří se milují, a máte to, čemu se říká láska. Pojďte dát hlavy k sobě. Nestyďte se. Pojďte blíž. Ještě kousek. Tak a teď všichni najednou řekneme to slovo. Pozor, odpočítávám. Tři, dva, jedna, teď… LÁSKA!