Viděli jste film Útěk do divočiny? Tím to tak nějak vše začalo. Dlouhá léta se mi příčilo žít v materialismu a nechávat se ovládat dnešním moderním uspěchaným světem. Dělat jen to, co se ode mě očekává a pokoušet se každému vyhovět. Pak jsem se ale ve svém chaotickém životě na chvíli zastavila a na doporučení dobrého přítele jsem si pustila Útěk do divočiny.

Byla jsem naprosto fascinovaná a zároveň šokovaná, proč jsem vlastně ještě neudělala totéž jako Chris McCandless.  Hnusil se mi systém peněz a závislosti na nich. Chtěla jsem se od toho zcela odprostit. Nejlépe se i vydat za svým snem, svou vášní a posedlostí – indiány. Milovala jsem je už od mala, poslouchala jejich hudbu a cítila se při ní zcela propojená s přírodou.

A tak se to stalo. Jeden den jsem  si sbalila potřebné věci do batohu. Pobrala pár pytlíčků rýže a nějaké další základní suroviny, spacák, nůž a ostatní nezbytnosti.  Nasedla jsem na první vlak a vydala jsem se za svým snem, pryč od svých problémů. Vydala jsem se do prérie.

Procházela jsem tou krajinou a nemohla jsem se přestat usmívat. Teď na ničem nezáleželo. Byla jsem tu jen já a příroda. Žádné hrůzostrašné mrakodrapy,  zuřící šéfové ani miliony smradlavých troubících aut, jen přírodní zázraky a krásy. Byl to naprosto dokonalý pocit svobody a úlevy. Prostředí kolem mě bylo přímo okouzlující. Vybrala jsem si své místo, kde se usadím. Na první pohled jsem věděla, že je to přesně pro mne. Bylo to jako z pohádky. Všude kolem byly spousty kamenných hor a kopců, nějaké skály a přede mnou nádherná mořská zátoka, která se stáčela do všech stran, ohraničená mohutnými magickými útesy. Jedna malá skalka byla hned vedle mě a kryla mne před lehkým větrem, který zrovna vál. To bylo to místo, o kterém jsem vždy snila. A tak jsem se tam usadila.

Postupně jsem prozkoumávala okolí. Dole pod útesy jsem dokonce našla pramen se sladkou vodou. Byl u malé říčky, která se vlévala do moře. Tekla z jedné skály a tvořila tím nádherný vodopád. Krásný pro pohled a praktický pro sprchování.  Donutilo mě to přemýšlet nad tím, že příroda opravdu naprosto přesně ví, co dělá a že k životu nic jiného než ji vážně nepotřebujeme. Všimla jsem si i divokých koní v dálce pod kopci, byl to obrázek jako vystřižený ze snu.

Asi po týdnu jsem zahlédla někoho na vzdálené hoře. Byla to statná postava. Stála tam nehnutě a pozorovala mě. Ne, že bych ji viděla do očí, ale ten pohled jsem cítila, jak se mi vypaluje do kůže. Cítila jsem se z toho dost rozpačitě. Ani jsem nevěděla, jestli mě to spíše děsí nebo uklidňuje.

Uplynul asi necelý měsíc, kdy jsem si na svém plácku vesele hospodařila a načerpávala energii z přírody. Všimla jsem si, že mě ta osoba chodí pozorovat pravidelně každý den. Stala se součástí rytmu mého života. Zvykla jsem si na ni a říkala jsem si, že se mě asi snaží chránit. Byla jsem zvědavá, kdo je to, ale věděla jsem, že kdyby se chtěla představit, přišla by sama.

Jednou večer bylo stádo koní zrovna nedaleko mého tábořiště, a tak jsem se rozhodla, že se půjdu podívat blíž. Zahlédla jsem  neskutečně fascinujícího černého hřebce. Na první pohled bylo znát, že je autoritou ostatních.  Stála jsem tam, pozorovala ho a vítr si pohrával s mými rudými dlouhými vlasy. Všimla jsem si, že špatně došlapuje na pravou přední nohu. Určitě se mu muselo něco stát. Viděla jsem mu v očích tu bolest. I on se mi díval do očí. Byl to magický okamžik. Byla to jen naše chvíle a nic jiného neexistovalo.  Pomalu se ke mně začal blížit a já stála na jednom místě bez hnutí. Přišel až ke mně a lehce sklopil hlavu. Působilo to tak zvláštně a smutně. Jako by plakal a zároveň se mi klanil. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pohladila jsem ho po hřívě a pomalu sjela rukou dolů po jeho pravé noze. Pokrčil ji a já získala přístup k jeho kopytu. Bylo celé zakrvácené, protože tam měl zaražený ostrý kámen, který ho neustále bodal při každém novém kroku. Vytáhla jsem ho.

Měla jsem hlad. Nebylo to vůbec tak snadné, jak jsem si myslela, že bude. Hladověla jsem už druhý den. Zásoby rýže mi došly. Neměla jsem už vůbec nic a musela se spolehnout na své dovednosti si potravu obstarat vlastnoručně. To se mi ovšem vůbec nedařilo. Svůj nůž jsem přivázala na delší klacek kouskem provázku, čímž jsem vytvořila něco jako oštěp. Oštěp to však připomínalo dosti vzdáleně, ale použít se to dalo. Vydala jsem se tedy pod útesy k vodě s odhodláním chytit rybu a ukončit tak své hladovění. Stála jsem po kolena ve vodě. Kolem nohou mi plavala spousta nejrůznějších ryb, jakoby ani netušily, že se je chystám sníst. Máčela jsem se tam už přes hodinu a vůbec se mi nedařilo. Začínala jsem být bezradná a zuřivě hladová. Když kolem mě najednou prosvištěl opravdový oštěp a zapíchl se do dna. Okamžitě jsem sebou škubla a otočila se, abych zjistila, kde se ten oštěp vzal. Stál tam. Ano byl to on, opravdu on. Ta statná postava, co mě neustále hlídala. Bože, byl tak krásný. Měl dokonale černé dlouhé vlasy, které mu rámovaly jeho charismatický obličej a spadaly mu po ramena. Jeho oči mě hřály a poutaly k sobě. Byly velké a úzké, jejich barva byla hnědá až téměř černá a s těmi dlouhými řasy dohromady to byly rozhodně ty nejkrásnější oči, co jsem kdy mohla vidět. Na sobě měl jen koženou roušku a pár přenádherných náhrdelníků z bambusu, které mu trochu kryly tělo.  Naštěstí se jim to moc nedařilo, protože to bylo dokonalé tělo s dokonalou barvou kůže. Ano, právě jsem se setkala s opravdovým indiánem. Neměla jsem ponětí, co se teď stane nebo nestane, ale věděla jsem, že se mi právě splnil můj největší sen.

Seskočil ze skalky, na které stál, vytáhl oštěp z vody i s rybou, kterou na něj chytil a podával mi ho. Jeden z druhého jsme nespouštěli oči. Celá jsem se třásla a nebylo to zimou. Bylo to tím okamžikem, tou přítomnou chvílí a tím vším, co ve mně dokázal vyvolat jen svou pouhou blízkostí. Vzala jsem si ten úlovek  a poděkovala jsem mu. On mezitím rychle ulovil ještě jednu rybu a vydal se za mnou. Došli jsme až k mému tábořišti beze slov. Zapálil oheň a oba úlovky propíchl klackem,  na kterém je začal opékat. Pořád jsem si ho musela prohlížet a usmívat se u toho. Připada jsem si jako ve snu. Když mi podával opečenou rybu, konečně promluvil.

„Viděl jsem tě s hlavním hřebcem. Ještě nikdy se k němu nikdo nepřiblížil, nikdy to nedovolil. Jak jsi to udělala?“  Zeptal se mě se zmateným výrazem ve tváři.

Při zvuku jeho sametového hlubokého hlasu mnou projela vlna vzrušení. Ach, to byl hlas. Jako když šumí vodopád a vše ostatní utichá. Přála jsem si ho poslouchat už navždy.

„Nic jsem neudělala. On přišel sám. Byl zraněný a chtěla jsem mu pomoct. Viděla jsem, jak moc ho to bolí.“ Zlehka se mu jeho krásné ostře řezané rty protáhly v něžný úsměv, když uslyšel mou odpověď.

Dál jsme tam jen seděli a vstřebávali naše společné mlčení. Nebylo to obyčejné mlčení. Řekli jsme si toho mnoho, jen nebylo třeba slov.  Poté jsem se zvedla, abych došla pro další dřevo do ohně a on ke mně přistoupil. Díval se mi upřeně do očí a stál tak blízko, že jsem se celá chvěla ještě více než doteď. Bylo neuvěřitelné, co se mnou dělala jeho přítomnost. Takhle jsem se nikdy necítila. Pak zvedl pomalu ruku a pohladil mě po tváři, přejel mi prsty po rtech a dotkl se mých vlasů.

„Zítra po východu slunce zase přijdu.“

„Dobře.“ Odpověděla jsem mu, jako bych byla v tranzu. A odešel.

Noc byla nekonečně dlouhá a já nedokázala spát. Moje mysl byla příliš zaměstnaná přemýšlením o něm. O indiánu mých snů.

Na nohou jsem byla ještě před východem slunce, celá netrpělivá a nervózní. Tak jsem se na něho těšila, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Na co jsem myslívala dříve? Neměla jsem tušení,věděla jsem jen, že na celém světě jsme teď jen on a já. Seděla jsem na útesu, nohy jsem měla svěšené dolů a dívala se na slunce, které pomalu začínalo vycházet. Vždycky jsem milovala tenhle zázrak, který se děl jen  jednou denně.

Když přicházel, neslyšela jsem ho. Chodil neuvěřitelně tiše. Ale přesto jsem věděla, že už přichází. Vycítila jsem jeho přítomnost. Sedl si vedle mě a nic neříkal. Dotkl se mé ruky a vzal ji do své. Mlčky jsme se dívali na tu krásu barev a vychutnávali sílu okamžiku. Zcela přirozeně a bez přemýšlení jsem se přisunula k němu blíže a opřela si hlavu o jeho rameno. Obejmul mě kolem pasu a pohladil mě po tváři. Nikdy na tyhle první chvíle nezapomenu, žila jsem svůj vysněný příběh a byla neskonale šťastná.

Od té doby jsme spolu trávili skoro každý celý den. Mluvili jsme spolu čím dál tím více a rozuměli jsme si. Bylo to zvláštní, když ani jeden z nás neznal jazyk toho druhého, ale ani na sekundu jsme nezaváhali. Chápali jsme každé naše slovo i úsměv. Nosil mi jídlo a pečoval o mne. Bylo to kouzelné.

Jednoho večera, když se opět loučil a díval se mi do očí, zdvihl ruku a pohladil mě. Tělem mi lítali všichni motýli světa. Svou dlaň nechal na mé tváři a dlouze se na mě díval. Potom se ke mně naklonil a zrychlil se nám dech. Ten nejkrásnější okamžik před polibkem, když víte, že přijde. Jeho rty se přisály na mé a něžně se mne dotýkaly. Podlamovala se mi kolena a on si mě k sobě pevně přitiskl. Tak moc jsem si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila.

„Chtěl bych, abys se mnou šla zítra do naší vesnice.“ Řekl to s obrovskou něhou a tázavě se na mě podíval, aby zjistil, co si o tom myslím.

„Půjdu.“

Vesnice byla jako výplod mé fantazie. Všude pobíhali malí indiánci a hulákali do svých dlaní přitisknutých k puse. Každé tee-pee mělo své barvy i účely. V jednom spaly svobodné ženy, další patřila uceleným rodinám a to největší bylo tee-pee šamana společně s náčelníkem Tecumsehem, otce mého smyslu života - Tetona. Seděli venku a kouřili silný voňavý tabák, který byl cítit všude kolem. Byla to příjemná vůně, ničím nedráždila.

„Velký Mannitou neschvaluje přítomnost bíle ženy ve vesnici indiánů.“ Řekl Tecumseh, když mu jeho syn oznámil, že si přeje, abych tam s ním zůstala navždy.  Zvláštní bylo, že jemu jsem už tak dobře nerozuměla. Nebylo to pro mě tak přirozené jako s Tetonem.

„Co na to říkat moudrý šaman?“ Pokračoval.

„Velký duch jen v hrubých rysech nastíní všem bytostem jejich životní cestu, ukáže jim, kam mají jít a kam mají dojít, ale nechá je, aby sami našli cestu, jak se tam dostat. Přeje si, aby jednali nezávisle podle své touhy, podle povahy vlastní každé z nich.“ Odpověděl šaman a potáhl si z dýmky.

„Chtít tedy velký šaman říci, že bílá žena smí zůstat?“

„Dospělí vlci nikdy nepokoušou své mladé. Však je třeba sledovat znamení a vyčíst z nich její ortel.“

A tak o mě rozhodli a nikdo s tím nic nezmohl. Dostala jsem tři dny ve vesnici po boku mého Tetona. Pokud do tří dnů někdo nezahlédne znamení, které rozhodne o tom, že můj osud je zůstat, musela bych odejít a už se nikdy nevrátit zpět a nikdy se znovu nesetkat s mou láskou.

Byly to už celkem dva dny od jejich rozhodnutí a pořád se nic nedělo. Měla jsem obrovský strach, že mě tam opravdu nenechají a já tak ztratím to, co jsem tak dlouho nemohla najít.

Třetí den jsem už byla tak nervózní, že jsem si musela jít pročistit hlavu procházkou. Když jsem zamířila k útesům, zaslechla jsem šamana, který zrovna diskutoval s náčelníkem o čemsi mně neznámém.

„Já jsem chudý a nahý, ale jsem náčelník mého národu. My nechceme bohatství, chceme jen žít a učit děti pravdě. Bohatství by z nás neučinilo nic dobrého. Nemůžeme si je vzít po smrti do jiného světa. My chceme jen mír a lásku.“

Ta věta byla mým znamením. Jako by mi mluvil z duše. To ostatním ovšem nemohlo stačit, jen mě osobně to opět potvrdilo, že tohle je to místo, které jsem celý život hledala. A pokračovala jsem v cestě dál. Když jsem slézala ze skalky, která mi stála v cestě a tak jsem ji musela přelézt, smekla se mi noha a já se zřítila dolů. Praštila jsem se lehce do hlavy a zůstala nehnutě ležet na zemi.

Když jsem se probudila, Teton mi vyprávěl, co se stalo. Nemohl mě nikde najít a tak se vydal k útesům podívat se, jestli tam nejsem. Věděl, že je to mé nejmilejší místo a že mě tam pravděpodobně najde. Dorazil tam a uviděl mě jak nehybně ležím pod skalkou a vedle mne leží ten černý hřebec. Hlídal mě a vyčkával než si pro mě někdo přijde, byl to můj ochránce. Tahle situace se paradoxně stala tím znamením, které náčelníkovi chybělo k tomu, abych směla zůstat. Od té doby mě ten kůň už nikdy neopustil a naše poutu stále jen sílilo.

Dnes máme dva malé indiánky, jsou to pěkní raubíři. Nikdy bych svůj život za nic nevyměnila. Našla jsem své štěstí, svou cestu i osud. Teď mě provází láska a mír a já jsem nejšťastnější člověk ve vesmíru.