Na dvoře před Markétou
černá strom a ještě pořád se nám nad hlavou
třepotá prostěradlo – ujíždějící auta
vedou reflektory přímý řez
na oko. Pár kapek padá
až za brýle, drobně prší.
Lidé čekají na zastávkách -
každý poryv světla je zkamení
a pevně zafixuje v čase,
který je struskami veden
až na strop kostela.
V průchodu žebrá
muž středního věku
a já se skláním
a nezúčastněně
předstírám procházejícího.
Stoupám po schodech
proti kašlavému větru,
dole pode mnou
stoupají lidé ze zastávky
třemi schůdky na palubu,
za kabáty se věší k hrazdě
a jedou dolů do města.
Na dvoře před Markétou
zhasli. Ruce na oknech
se drží závěsů.
Celý Břevnov cítím pod krkem
a okna jsou rentgenový obraz,
zastřený v pátém mezižebří.
Pamatuji si, jak se skláníš
ke stolu, vidím tě z profilu
a je to horečnaté.
| 
