Tramvaj drkotá dýchavičně do táhlého svahu. Je horko. Lidé unaveně posedávají v propocených košilích a halenkách a odevzdaně sebou nechávají smýkat při každé nerovnosti na kolejích. Všechna okénka jsou otevřená, ale namísto čerstvého vzduchu je vůz naplněn dusivým zápachem výfukových plynů, prachu a rozpáleného asfaltu.

Stojím v půli vozu a kymácím se zavěšen na opoceném madle. Je to zvláštní. Jsem přesvědčen, že ještě před chvíli jsem seděl na jednom z nepohodlných červených sedadel. To asi tím vedrem, je opravdu nesnesitelné.

Pode mnou sedí na sedadle chlapec. Je mi povědomý, ale do tváře mu nevidím. Spí a hlavu má skloněnou na stranu. Za ním sedí mladá dívka. Je příliš krásná pro tohle obyčejné pachy města prosycené místo. Ztratím pojem o čase, zhypnotizován vábivě komíhavým tancem jejích kulatých ňader. Odněkud ji znám. I ty tvary pod tílkem z jemné bavlny. Modeloval jsem je. Snad se mi to jen zdá. Odkud ji jen…

Konečná. Dveře tramvaje se trhavě rozlétnou. Vystoupím a…

-Petře, vstávej, konečná.

Hlas, slyším ho tak zřetelně, že se prudce otočím. Nikdo za mnou není. Vrátím se do tramvaje.

-Petře !

Ta dívka…odkud ji jen…cloumá tím chlapcem…je mi také povědomý, co to má být ? Pak se chlapec sesune na gumovou podlahu. Nevidím mu do tváře. Dívka u něj klečí a křičí…

-Zavolejte záchranku…rychle !

Řidič tramvaje přispěchá k dívce. Bere mobilní telefon a vytáčí…

-Necítím puls, bože můj, to ne… pomozte…

Stojím tam neschopen jediného pohybu. Dívka se otočí. To zoufalství v jejích očích. A slzy jí hladí po tváři. Snad mě ani nevidí.

A sirény. Jak to, tak brzy ?! Sedím na sedadle naproti plačící dívce. Muž v propocené košili klečí nad ležícím chapcem. Ani nevím, jak jsem se dostal na to sedadlo. Už je to tu zas. Musím si brzy zajít k lékaři. Nezdá se mi to.

Chci se tomu chlapci podívat do tváře, ale přitahuje mne ta její. Malinko se jí rozmazala řasenka. Ruka se jí třese, když si odhazuje pramen vlasů z tváře. Ta ruka…cítím její teplo na tváři. Dotyk těch prstů mě ještě pálí na rtech. Vím že ji…

A červené kombinézy. Slzy a hlasy…ptají se…a ona neví…

V tom zmatku zahlédnu srpek tváře toho chlapce…střep z rozbitého zrcadla. Srdce mi poskočí, buší divoce, až mě z toho bolí na prsou.

Červená kombinéza zmizí a já…ale to je přeci moje tvář…ji zahlédnu…ukradli mi tvář !

Ruce a bolest na prsou…vousatá brada a střechy domů…hejno ptáků, jedním z nich jsem já. Usednu na vršek sloupu. Dole ho nakládají do sanitky. Dole MĚ nakládají do sanitky !

-Máme ho !

Sípavé zvuky…někdo diriguje tep mého srdce…dychtivě vdechnu horký vzduch, jako žhavá láva se mi rozlévá do plic. Ze změti tváří vystupuje jedna…je mi povědomá, mám ji uloženou ve špičkách prstů. Láva chladne a tváře se schovávají do stínů…

-Petře, probuď se…Petře !

Ten hlas, chci vědět komu patří…a tak poslechnu.