Jako potulný básník chtěl bych žít a s každodenními problémy se být. Krásou přírody mohl se kochat, na březích řeky se koupat a mým raním budíkem byl by ptačí zpěv. Dříve jsem se tou to krásou nezabýval a možná ani nechtěl. Život ve městě byl a bude hříchem jenž upadá na má bedra. Než jsem přišel na dar matky přírody a zjistil jaká bude má další cesta. Neptal jsem se co je okolo rušné a špinavé díry. Možná jen občas jsem snil o čistotě a jaké by to tak mohlo všechno býti. Město, díra všech neřestí, špinavosti a hříchu a nebo je to naopak a je město to pravé? Nevím. Pro mne však město bude ďáblova náruč. Proto jsem začal asi snít o tom jak je krásně v přírodě. Ale ani já nepoznal bych, dokud by možná malá větvička nebo jen lehký vánek nezavadil o mou tvář a nepohladil mi vlasy. Jenže ve městě stromy jsou prohnilé až ke kořenům a vítr? Ten zardousí svým jedem. Nic tu není, co zachrání mě, před ďábelským sevřením ruky. Ale co kdybych jednou ráno vstal a šel na svojí zahrádku na balkóně. Našel bych jí, malou kapičku rosy. Co by mi pověděla, co asi? Že dál je krásná a čistá příroda, že tam žijí stromy co korunami se dotýkají nebes a vítr, že je jemný a hladí po tvářích. A tak proto můžu teď přemýšlet o tom jaký je život dál. Můžu snít a přemýšlet jaké to bude až jednou se i já rozhodnu nebýt strašpytel a odejít. Ale bojím se, mé představy o přírodě jsou tak čisté, co když zkazí se. ne, já počkám, počkám až se zas vrátí má kapka rosy a co mi zas pošeptá. Jaké mě v dáli čekají časy.
|