|
Váza na kraji stolu
touží po květinách
lem staré fotografie
ztrácí bělost
prst ze rtů mizí
a řev se potácí mezi nábytkem … to je jen první z pohledů
A R O G A N C E
zpětná vazba stydlivosti
páchne mlhou
co vydechuje ranní řeka
a
zvon
je
nejmilejší
odpověď
na
město
plné
rovných
pláží
bublá
do
asfaltové
canasty
a
dáví
mucholapky
jemným
kyvadlem
milosti
ze
smrti
( v písku jsme hledali mušle, nenašli skoro nic, zanechali stopy
a bylo nám to jedno, v kavárně rozečtené noviny,
lógr bez budoucnosti, žvýkačku na lavičce zastávky, upocené madlo
v autobuse a na skle dech jak jsem říkal „miluju tě“, když si vystoupila )
BYLO TO PATETICKÉ
DIVNÉ
A LACINÉ
MOC NORMÁLNÍ
ALE
V TEN MOMENT
DŮLEŽITÉ GESTO DOSPĚLOSTI
návrat z minulosti do přítomnosti a držení si odstupu od budoucnosti
je zvláštní úkol
„ vem si scénu v kouplně
když si jen jeden
masovej vrah vegetarián
a chceš spáchat vraždu,
přitom na sebevraždu si srab „
řešení?
NENÍ...
tak jsem ze štětců
odstřihl štětiny
položil je do umyvadla
jako děti v peřinkách
nebo jako vlasy
co to nezvládly ...
občas nějaká štětina
odkopla hladinu
a vykoukla na prázdno
bílé keramiky
nebo se rozplynula
protože
dna jsou příliš tichá
na život
a není lehký tam žít
podíval jsem se
do zrcadla
v ruce břitvu
a tupost ve výrazu
( i když jsem tak nějak tušil, že každou
vteřinou přítomnosti
žiju i svou budoucnost … nějak nešlo
odejít z minulosti co se hemží mezi štětinou současna
upustit čepel
a posbírat štětiny )
není
těžké
zapamatovat
si
tvář
rozdrobenou
kapajícím
svědomím
nebo
se
jen
zvednout
k rozmáchlé
čmouze
na
předloktí
pomalovat
si
tepny
a
potom
jenom
v
tiché
abstrakci
pozorovat
rozostřenné
světlo
na stropě
Váza na kraji stolu
touží po květinách
lem staré fotografie
ztrácí bělost
prst ze rtů mizí
a řev se potácí mezi nábytkem
občas se musím usmát
když tam ležím
vidím štětec bez štětin
jak tam taky leží
nemůže nic
čehokoli by se dotkl – to by poškrábal
je bezmocný
holý
nezvládl tu chemoterapii … přítmou / přítomnou / přítulnou
jako v každém blbém románu mne našli
jak začínám už nesnesitelně páchnout budoucností
všichni na kolenou
v neklidné roztěkané přítomnosti
a jenom já
pořezanej minulostí
a páchnoucí pořád budoucností
přítomnost nevnímám
Váza na kraji stolu
touží po květinách / tak jsem tam kytky dal, ony zvadly a voda smrděla hnilobou
lem staré fotografie
ztrácí bělost / fotku jsem spálil a ty lidi stejně žili dále, tak proč je držet ve strnulosti vzpomínek
prst ze rtů mizí
a řev se potácí mezi nábytkem / ten slalom výkřiků je hyperbola hysterie
ve
dveřích
mám
kukátko
oblepené
náplastí
aby
jednou
nevykrvácel
ten
pohled
na
návštěvníky
s
blátem
na botách
co mi přinesou květiny
vyvolají fotografie
a budou pořvávat mezi nábytkem
než zase uvidím
kousky své budoucnosti … někde mezi
onkologickými štětci
ty děti tam jen leží
a jsou statečnější
než kdokoli z nás
| 
