Jsou chvíle, na něž člověk nikdy nezapomene. A jsou to také chvíle, které rozzáří přítomnost i budoucnost jako vycházející slunce a u nichž není možné dopustit, aby nebyly zapsány. Tento příběh je inspirován vyprávěním jedné z nejmilejších a nejhodnějších bytostí, které znám - a té ho také věnuji. „Dobrý den.“ ozvalo se ode dveří. „Ahoj,“ probrala se prodavačka ze snění a usmála se na asi desetiletou holčičku, která před okamžikem vešla do obchodu. „Copak bys ráda?“ „Chtěla bych koupit něco pro mamku,“ špitla holčička a rozhlížela se po obchodě. „A co by to mělo být?“ zajímala se prodavačka. „Tvoje maminka má narozeniny nebo svátek?“ „Ne, mamka nemá svátek, ani narozeniny,“ zavrtěla hlavou holčička. „Já jí chci něco koupit jenom tak… prostě, aby měla radost.“ „Aby měla maminka radost…?“ Prodavačka se zahleděla holčičce do očí a cítila, jak jí ty její začínají slzet. Polkla, rychle se otočila k poličkám a chraptivým hlasem řekla: „Tak to musí být určitě něco milého a hezkého. Co třeba tohle?“ A položila na pult malou porcelánovou ovečku. „Jé, ta je hezká,“ rozzářila se holčička a opatrně vzala figurku do ruky. „Kolik stojí?“ „Patnáct korun.“ „To je škoda,“ posmutněla a položila ovečku zpátky. „Já mám jenom čtrnáct, tak to nepůjde…“ „Ale půjde,“ usmála se prodavačka. „Čtrnáct korun bude stačit. Vezmi si ji a pozdravuj ode mne maminku.“ „Vyřídím,“ řekla vesele holčička. „Moc vám děkuju.“ Odešla, aby splnila, co si předsevzala. A netušila, že svým dárkem potěšila víc lidí než jen svou maminku, která… ano, která mi o něm později vyprávěla.