Tančili jsme spolu opilí a nazí a dívali se do zimy svých představ s tváří na ramenou dýchalas jako bys říkala že studí tě do nohou ale přesto jsi svá ňadra nořila hluboko tam čím jsem ti já nerozhodný jako Petr když nevěděl jsem zda se dát ukřižovat tím potom neuvěřitelně stále cítím tisíc malých šmetrlinků všude kudy jsi do mne přišla a srdci zdá se navěky narostla křídla abych myslel jen na to jak jsem nevěděl ještě když jsem si myslel že vůbec nejsilnější je vyplouvat na širé moře netušil jsem že se nic nevyrovná tomu pocitu vstupovat do ženy která vypráví svůj pláč o samotě kořenům trávy s níž dosáhnu duše abych se jí opět vzdal s každou myšlenkou na její tělo neboť žádný čas nestojí za to abychom jej my atomy a prázdnota nechali vcházet mezi nás a rozhodnut odejít někam s obsluhou bez a kde se nezavírá kde smutkem zhasínají cigarety a štípou do očí slova loučení kde každý alespoň na chvíli může být čímsi mezi prsty rozhlédnu se kolem sebe abych se měl kam vracet k odpovědím kterým jsme vystaveni když za nedovřenými víčky je něco víc než co lze jen vidět nebo o tom snít a tak bude pořád na něco se ptát
|