Topím se na břehu podél života
Vládnu otočenou hvězdou z jezera
bez přání
a zakryté touhy
Pach a mlha padala do záclon
odvodila se z mého těla krev
dala v srdci místo
Na proud zvrásněných tanečnic
radost je rozpitý kalich
a Já …
se stanu hřešitelem
Odhodlán k erekci
Krasopisně abdikuju Bohu
pomstím se vzpourou
k obraznosti stvoření
tam
U plotů k povislému ráji
S ohořelou jabloní
A dvěma mrtvolama
Bez tváří
Kanály
se pohybujou proti krokům
Které střídám monotónně
Abych nerušil toulavá stvoření
za každým rohem oči
nebo jen zvuk plechovek v tmavé uličce
Odvaha mi je k ničemu
Všem je k ničemu
Na co odvahu
Když tě napadají
Jen bezzubí ještěři
co jen žužlají kusy
,
prominentních partií
slepců
Stojím nad vzdálenou smrtí
Dívám se dolů
Přikován jako v povídce od Dickense
Cítím zvratky
Zdlouhavé rozhovory
I průvan od přibouchlejch dveří
U xichtu
Jsem divně seschlej
Opadávám na silnici
Snáším se tak jemně
Na temena usvědčených
Že se nemůžu snést
Všechno je šedivý
Krvavý
A zamčený
Lidi mluví zpomaleně
Dotýkají se rozkroků
Polykají vzduch jen z povinnosti
Radši by se dusili
Ztráceli vědomí
A pomočení se těšili na ráno
Jako purpurové oběti
U dveří
Plných placent z vlčic
nevím proč
ale vynořily se vzpomínky
v té chvíli
vůně, chutě
chvilku mi byla zima
pak zase horko
které pálilo tolik, že dusilo každý pokus o pozdrav
myslel jsem na první světlo
které dráždilo až do slz
myslel jsem na
první přivonění k té tváři
co se mi občas vybaví
na jemnou vůni co nevyprchá
a jen více
propadá dokonalosti
jako bych byl v nějakém zvláštní
transu
co POD mlouvá POD mojím
vědomím a přibitou budkou
plnou ptačího peří
a krve
na mé hrudi
stále bylo přede mnou TO
čeho jsem se začal i malinko obávat
jako by horizont
byl ta nejnepřátelštější barikáda
co znám
vrhaly se na mě všechny stavy
rozsekalo
a zase slepilo se mi srdce
a život mi ukazoval TO
co plenilo
kostkované obrázky v rozpíjejících
se albech
pod postelí
v ní ležíš Ty
ty, o které jsem myslel, že se mi zdá
ojíněná sněním
a touhou pokračovat s nocí
do úplné bezbrannosti
barva stéká z tapet
je už pozdě ji zachytit
a vrátit zpět
sousta v tichých ústech nevadí
rozmělní jen chuť
tu dávnou skobu z obrazů prázdna
všechny ty roztlučené nářky
se spojí v jeden kal
co obarví geometrii
studenou
přesnou, tvrdou a řezavou
v tvé duši
někdy je bolest příjemná
bojíš se smrti
a dokud cítíš bolest
jsi tak naživu
jako nikdo v okolí tvého lůžka
chápeš ovdovělé sady
plačící matky v korunách
kterým otrhali plody
a nezbyl nikdo,
kdo
by je opustil zralý
Vlákna ( 3. část ) příště
|