|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Je to jako fantomová bolest - cejtíš, jak tě to svrbí, svědí a někdy, čas od času, když se něčím připomene, tě to zabolí až tak, že se ti sevře hrudník a ty máš co dělat, abys to rozdejchal.. Ale je to tak daleko a tak dávno, že to nemůžeš podrbat, nemůžeš přiložit obklad a nejde na to namazat léčivou mast.
Není to skončený, u mě není a už bohužel nikdy nebude.
Protože já to prostě potřebuju tváří v tvář.
Neuzavřelo se to tak, jak to má skončit mezi dospělejma zralejma lidma, který si chtěli užít krásnej vymezenej čas.
Kdybychom si tenkrát řekli, že to bude naposled, udělala bych z toho svátek, snesla bych se k tobě jako bohyně a dala ti všechno co bys chtěl. (Protože jediný, po čem jsem toužila, bylo slyšet, jak se po tom směješ. Bože, já.., nikdy jsem nepoznala někoho, kdo by se po to smál jako ty, je to něco tak krásnýho..) Pak bych se rozloučila.. měkkým, teplým a sladce vlhkým polibkem a už nikdy bych tě netoužila vidět. Protože bychom to věděli oba a oba bychom to řekli nahlas, to jediný slovíčko, který někdy dokáže změnit celý lidský osudy.
To slovíčko, co by se mělo vždycky říkat tváří v tvář, aby oba věděli, že to znamená nenávratnej konec.
Pak bych se otočila, sedla to taxíku a odjela na nádraží, na letiště a pak daleko, daleko na míle od vzpomínky na krásnej sen, od fantazie, která se snad ani nestala.
Ale tak to nebylo, protože byl ještě čas a já doufala, že ten definitivní konec je ještě před náma a tys mi to prostě nedokázal na rovinu říct.
Celou tu dobu to vypadalo, že mi rozumíš, že mi nasloucháš a že přesně víš, co chci slyšet, ano já vím, jsi prostě dobrej... Chtěl sis zašukat, a já chtěla taky, chybělo mi to, s tím jsem se netajila, ale pak jsi asi zašel do mý hlavy až moc hluboko a strhnul jsi mě s sebou. Proto byl ten konec tak trapnej a nedospělej, nezralej.
Přála bych si to vrátit, ale nejde to. Toužila jsem po tom, aby to skončilo něčím nádherným, na co budem vzpomínat až nám bude v posteli smutno a budem sami koukat do holejch zdí.. škoda..
PS. Víš.. teď už je to skoro jako něco, co se nikdy nestalo, možná tak trochu, jako by mi o tom jen někdo vyprávěl.. ale pak jednou za čas zahlídnu tvoje jméno a vrátí se to.. s tím nic nenadělám.. teď už jsem jen ráda, že vím, že jsi v pořádku, že dejcháš, že žiješ a asi jsi i v pohodě.. a to je dobře! Buď šťastnej!
|
|
|