Ták no... si prostě
sama povídám se sebou. To neděláš?
Občas prožívám celý
život v jednom nákupu nebo po cestě do práce. Ona to vlastně ani
práce není. Je to jen občas a někdy mi přijde, že je jen jako.
Ale platí za to a já
potřebuju nové podněty, učit se a pokračovat. Je to pohyb v
před, jakýkoliv - pád, let, běh, kličku, kop, poskočení,
zakopnutí.
Potřebuju pohyb. Někdy
je mi smutno k zalknutí a všechno mě bolí. Někdy mám v sobě
tolik smutku, že kdybych praskla, byla by to potopa na kterou nikdo
není připraven. O důvod víc proč to musím vydržet a stavět
ochranné hráze.
A taky - „Čekám,
čekám člověčinu“. Čekám na ní dlouho. Možná je teď v
tiskárně a trochu se usmívá a trochu váhá nebo třeba ne a je
někde úplně jinde a je to někdo jiný.
Moc bych si přála, aby
to byl můj člověčina. Možná je to on a pak to bude někdo jiný,
ale bude to pořád ten jeden. Nejspíš je to pitomost, protože
lidi jsou jedni a vůbec se nemění a už vůbec nemění tělo.
Těla nejsou chvilkové
cestovní krabice. To by byla pitomost a všechno by fungovalo jinak.
|