Konec

Ve smyslu té žluté stoky plné červů

Počala má mysl něco tušit

Plná starých pochroumaných nervů

Chtěla váš svět jen tak zrušit

Jenže ta láska plná drsných nadávek

Hrubých hnusných špinavých a ostrých vulgarismů

Ta dodala mi na žalu a smutku a pochopení

Svět se mi představil jako matka

Ta matka, kterou všichni nenávidí

Kvůli jejíž výchově nás žít i bolí

A tak sedřený a s modřinami

Ne – nejsme v tom tak sami

Země naše začla proklínat

Nahlas pro sebe si naříkat

Že plná hoven je teď s lidstvem

Že ničí ji pouhá myšlenka na tu zvěř

Přítel,co jí býval roven, zesnul též

Že líčí zánik jedním slovem

A ten zánik je jen slovo

Pro nás nikdy nevyřknuto

Je to někde v hloubi nás

Je to důvod, proč se ptát na otázky

Jedno slovo bez návrhů na obrázky