Co je vám potom, řekla. Rozechvělé ruce, měl počkat. Nyní ví. (Pod lány se hrnou meze, vstanou bez nás -- volali do omrzení). Nesouhlasně hnula hlavou. Jaký pohyb v té mrákotné šíji, bál se tím směrem podívat. Nic neomlouval, nedalo se to vzít zpět. Co řekl, má opodstatnění, má účel, jehož nejsou svědky. Chybí obhájce. Zlostně uchopil kladívko: odročuji, odročuji -- do všech stran. Volali, to je on -- obtloustlý, olysalý, v bílé košili s kufříkem tmavohnědé barvy, jenž v chůzi bil ho do kolen. (V tom nesnesitelném horku si po chvíli přestal všímat bolesti.)

Vytáhlý stín -- kvapík v průčelí, z úst dech těžce odpadá, jen trochu výš povytáhnout koutky úst, ale nebyl to úsměv (olizovaný vřednatým jazykem). Své tělo rozepjal jako plášť, kde v nitru na jemných háčcích pozorovali vnitřnosti tetelící se chladem.

Hovořil bezmála dvě hodiny. Přerušil ho skřet máváním muších křídel -- je čas. Vystrčili ho na malé pódium (několik zbitých prken potažených šedohnědým přehozem se skvrnami). Skřet zvedl tříprstý spár a strojovým pohybem vpravil do jeho čela čirý krystal rozpulsovaný žilou, jež ho obemkla. Dýchá, dýchá, šeptal nadšeně. Červ mu vyžral oči a opřel konce svého dlouhého článkovitého těla o líce. Obešlo se to bez křiku.