Sketch.
I.
lima: Nevíš, jak to ubíhá.
moon: Dýl, než zázrak.
lima: Celou zimu pršelo a zlí
medvědi s obrovskýma ušima lezli po střechách. Zbyly divoký představy. Mám
vědět, že v ulici uniká smog.
brix: Zjevujou se všude po městě. Chodit jim v noci zpívat?
ashley: Známá pracovala
v agentuře mládí. Jak když si vybarví. Házeli mi
nikláky na hlavu, no, dějí se divy a každej barevnej ohon ve větru lítá. Dřív
aspoň řičeli Kdo po vás má to smetí uklízet.
brix: Vesmír. Poslouchej ho. Teď je chvíle a kdoví, jak se vrátí.
lima: Otevřeš dveře a za nima
tyhle ryby.
brix: Cítím se tady jako doma,
proč bych měl bydlet jinde. Ani večer nechodím jinam, než na koupaliště. Voda
bývá vypuštěná. Je to smiřující místo. A navíc, od jistý doby už není tak zmrtvělý. Nechává za sebou spoustu nepotřebných věcí.
ashley: Teď ticho! Chci
poslouchat Vesmír na konci drátu. Tolik nezodpovězených otázek a máme porcovat
večeři. Nakonec, co zbývá. Lesklá barva.
lima: Vystřeluješ věty, tak
netypicky pro tenhle kout. Vyjmenuj
všechny jména, který znáš. Těžko si za nima cokoli představit.
brix: Třeba kafe, který má bílou
barvu.
lima: Proč mluvit o něčem, co
vlastně nepotřebujeme. Najednou začneš štěkat jak
pes. Všechno zlatý obilí je tady proto, jen aby ses v něm ztratil. Nakonec
neuvidíš ani sebe. Celýho tě ovine a chytí neviditelnýma rukama. Jestli nejsi
proti, radši tě přivážu.
brix: Snad to nevypadá, že tě
nepozveme dovnitř.
ashley: Chceš říct, že vás vystěhovali.
lima: Vypadá to jak smrt na
hranici.
|