Znal jsem jednu tetu,

tetu koketu.

Ta mlela dny celé,

ústa měla stále vřelé.

Žvanila už od rána,

byla to teta Jana.

Ta kecala co ji dech stačil,

za slunečna i když se den mračil.

Stále měla o kom mluvit, pomlouvat,

před jejím pantem se nedalo schovat.

Jen neměla ráda duchy,

a jí měl rád zas jen hluchý.

Ale jednou k ránu,

přejel válec tetu Janu.

Už to není teta kecka,

ale jenom obyčejná placka.

Skončilo její žvanění,

co nebylo k vydržení.

A tak prosím včechny ženy,

aby zmírnily své klábosení.

A mluvily jen věci nutné,

nebo jim brzy utne.

A neskřípnou si jenom palec,

ale všechny tlachny čeká válec.

Na památku tety Jany,

ušetřete ostatní ženy a pány,

zbytečného tlachání.

Věřím, že na jiné věci máte nadání.

Ať si pak můžem říci, že jen teta Jana,

byla v dějinách jediná ukecaná dáma.

.