„Snad je to tím, že mi bylo dáno prohlédnout celou tu frašku kolem tragičnosti lidského utrpení ve vší její obludné směšnosti už jako malému chlapci. V životě jsem už nikdy neviděl nic ubožejšího než tehdy v cirkuse. Po šapitó pobíhali, jezdili na těch svých jednokolech a pitvořili se klauni. Dokázal bych jim odpustit jejich vlastní ubohost, kdyby jí neznásilňovali medvědy. Obdivoval jsem ta ušlechtilá majestátní zvířata a nenáviděl celou tu kočovnou spolčnost. Pro vlasní mrzký prospěch je zlomili. Trpěl jsem pohledem na trosky jejich divoké přirozenosti. Říkal jsem si, že přece nebyli stvořeni, aby se pitvořili s bandou těch bláznů. Modlil jsem se, aby se jim postavily na odpor.  A bylo to právě tehdy, kdy jsem si také uvědomil, že mé myšlenky mohou měnit směr, jímž se události ubírají. Došlo k tomu totiž přesně ve stejnou chvíli, kdy má nenávist dostoupila vrcholu. Jí uvolněná energie musela být natolik silná a divoká, že jedno ze zvířat roztrhalo své okovy a seklo po klaunovi, který kolem něj projížděl. A jedním mocným máchnutím tlapy urazilo tomu výsměchu levou nohu. Nelitoval jsem ho, přestože jsem nikdy neviděl nic smutnějšího. Od té doby jsem ani lítosti nebyl schopen. Dokonce i pohled na umírající matku, kterak zvrací krev, ve mně už nevzbuzoval ani náznak lítosti. S pocitem zadostiučinění jsem si vychutnával každou vteřinu jeho poslední jízdy; jízdy za poznáním, že jeho nadřazenost byla jen iluzí. Chtělo se mi začít tleskat a výskat nadšením, když naposled šlápnul a jeho jediná noha zůstala bezmocně stát na pedálu v dolní poloze. Kolo se otáčelo stále pomaleji, ale výraz jeho nalíčené bílé tváře zůstával neměnný. Měl stále stejný červený nos a úsměv od ucha k uchu. Čím pomaleji jel, tím pomaleji plynul čas. Bože! Až v okamžiku, kdy se jeho kolo naposled líně převalilo přes písek a piliny, se čas zastavil úplně.  A v tomto momentu absolutní blaženosti jsem prožil bezpočet životů, až do konce času, až se nakonec vesmír zhroutil sám do sebe, aby v zápětí – ale také možná miliardy let po tom – opět stvořil ve svém nekonečném koloběhu hmotu a energii a já se opět náchazel v okamžiku před jeho pádem. Už jsem ovšem nebyl pouhým já; byl jsem svědkem zhroucení struktur svou velikostí nekonečně přesahujících veškerou představivost lidstva. Spatřil jsem, jak z bodu menšího než nic, vzniklo vše –“ a na chvíli se odmlčel, aby nechal vyznít svůj monolog ve vší jeho dramatičnosti. Ovšem ne dost dlouho na to, aby se nad ním mohl někdo zamyslet. Zapálil si cigaretu a pokračoval: „Když jsem ho pak uviděl na zemi s tváří pokrytou pinami, které také částečně překryly ránu po chybějící končetině, necítil jsem už nic. Byl jsem oproštěný od všech vývojově zastaralých mechanismů lidského těla i duše. Mé oči prohlédly skrze oslepující záři stvoření. Byl jsem svědkem jednoho z nekonečna konců vesmíru a toužil jej zažít znovu. Stále toužím. Touha znamená vůli a má vůle je nekonečná a věčná jako vesmír.“ Tehdy jsem to považoval jenom za jednu z jeho mnoha dekadentních manýr. Diletantsky ublábolený pelmel namíchaný z populárně naučných článků, kterým tak rád opíjel své nohsledy.  Jak děsivě a tragicky jsem se mýlil!