„Tady se vůbec nedá pracovat!“ praštil do stolu starosta Smutný a zamračil se. „Zatracená hudba!“ vstal ze židle a zavřel všechna okna do zasedací místnosti. Zasedání Rady města neprobíhalo podle jeho představ a tak měl zlost.

„Dalším bodem dnešního jednání je žebrání ve městě,“ pronesl polohlasem radní Krtek, když si starosta zase sedl na své místo. Krtek byl jeho pravá ruka. Stejné názory, stejné hlasování, kdyby starosta projevil přání, Krtek by se třeba zahrabal do země. Spolu s radním Hromádkou, který byl zase starostova levá ruka, prosadili jakýkoliv starostův nápad, a proto je zbylí dva radní neměli rádi.

„Ano,“ navázal na Krtkovo oznámení bodu jednání starosta. „Žebráci jsou vředem na tváři města, a proto navrhuji, abychom je všechny do jednoho z města vyhnali. Kdo je pro?“ Obvyklé dvě ruce vystřelily nahoru a společně se starostovou vytvořily nadpoloviční většinu.

„Ale to přece nemůžete,“ namítl radní Rybníček. „Když ty lidi vyženete z města, kde najdou obživu? Tím je odsoudíte k jisté smrti.“ Starosta si povzdechl. Dneska prostě nic nešlo podle plánu a on tady musel s těmito potížisty trávit čas, místo aby seděl doma v křesle s velkým hrnkem horkého punče.

„Já tady prostě ty darmožrouty s píšťalkama nechci,“ odvětil tvrdě. „Říkají si hudebníci, ale přitom jen tahají z důvěřivých lidí peníze. A daně taky neplatí,“ doplnil ještě, aby svým slovům dodal důraz.

„Ale...“ pokusil se ještě Rybníček něco dodat, starosta ho však rázným gestem utnul.

„Na diskuze není čas. Buď jste pro, nebo proti.“ Překvapivě starostův návrh prošel 3:2 jako již mnoho předtím a Krtek s úšklebkem zapsal, že byl schválen další krok k útulnějšímu a přívětivějšímu městu.

„Má tohle vůbec nějaký smysl?“ zašeptal Rybníček svému sousedovi a spolubojovníkovi. Radní Divíšek zavrtěl hlavou.

„Musíme se tady ale udržet,“ odpověděl potichu. „Jakmile nás vymění a nahradí nás nějakými svými nohsledy, tak bude ámen úplně. Musíme něco vymyslet.“

Uplynulo několik dní, kdy nová vyhláška vstoupila v platnost, a starosta poslal do ulic ramena spravedlnosti, aby kontrolovala její dodržování. Netrvalo dlouho a na náměstí vedle pranýřů stálo pět zadržených hudebníků. Kolem těchto nešťastníků se pomalu začal vytvářet dav, který očekával nějakou předvánoční zábavu.

„Žebrota žebrácká,“ odplivl si pohrdlivě starosta, když zrakem přelétl pištce, violistu, trubače, bubeníka a harfeníka. „To nevíte, že se v našem městě nesmí žebrat?“

„Ale my nejsme žebráci?“ ohradil se pištec. „My jsme hudebníci. Hrajeme, zpíváme a lidé nás platí za to, že jim přinášíme dobrou náladu.“ Starosta se však jenom ušklíbl.

„Já v tom nevidím rozdíl,“ opáčil tvrdě. „Máte před sebou hrnek na peníze, tak jste žebráci. Do klády s vámi a pětadvacet ran holí přes záda.“ V davu to zašumělo. Zábava sice bude, není to ale příliš? Přece jenom budou Vánoce. Mezitím kat se svými pacholky uvěznil nebožáky do pranýřů a vzal do ruky hůl.

„Nedělej to,“ zašeptal pištec, muž v barevné čepici však nedbal. Dřevěný nástroj spravedlnosti zasvištěl vzduchem a dopadl. Ozvalo se mohutné zařvání a kat se znovu rozpřahoval.

„Proklínám vás!“ vykřikl pištec mocným hlasem, až z nedalekých střech poplašeně vzlétli ptáci. „Proklínám vás! Ve vašem městě už nikdy nebude znít hudba! Navěky budete žít a pracovat bez jediného tónu!" Načež zmizel. Ozvěna jeho hlasu ještě hrozivě doznívala, ale kat již máchl holí do prázdna.

„Óóóó,“ vydechli zvědavci v prvních řadách a některé dámy dokonce předstíraly nevolnost. Mimo pištce totiž zmizel i bubeník, trubač, violista a harfeník a s nimi i jejich hudební nástroje. Kat najednou uprostřed davu osaměl a zmateně se rozhlížel, kam se ti lumpové poděli. Do toho zmatku ještě začalo na nedaleké kostelní věži bít poledne. Zvon se však ozval pouze jedním úderem. Bylo vidět, jak se houpe, zvuk však již nevydal žádný. Lidé se po sobě začali vyděšeně dívat a začínala propukat panika.

„Lidé, uklidněte se!“ vyškrábal se na vyvýšené pódium starosta. „Co se vlastně stalo? Zbavili jsme se pěti žebráků, kteří z nás jen tahali peníze. Takže běžte klidně domů, pracujte a připravujte se na Vánoce.“ Reptající dav se začal pomalu rozcházet, až u pranýřů zůstali pouze radní.

„Tohle nedopadne dobře,“ zašeptal Divíšek, aby ho ale slyšeli všichni. Starostovci se na něj jako obvykle zamračili.

„A co by nemělo dopadnout dobře?“ výsměšně se zeptal Hromádka. „Pro těch pět to asi opravdu dobře nedopadne, ale tou žebrotou se nebudeme zabývat, ne?“ Starosta i Krtek mu dali za pravdu a spokojeně odešli. Divíšek s Rybníčkem zůstali na místě činu sami.

Advent se pomalu přehoupl do své druhé půle a třetí svíčky na věncích byly zapáleny. Stále většímu počtu lidí však začínaly chybět vánoční písně a koledy. Starosta i radní si vyslechli nejednu stížnost nebo nadávku, až svolali mimořádné zasedání Rady.

Rybníček a Divíšek už viditelně a slyšitelně dávali najevo, že si zase starosta prosadil něco, co je špatné. Starosta s Krtkem a Hromádkou se bránili, že to mysleli dobře a že se to jen zvrtlo. Hádali se a hádali, házeli vinu jeden na druhého, až starosta bouchl pěstí do stolu.

„Tak to by už stačilo,“ prohlásil zamračeně, když všichni překvapeně zmlkli. „Hádání už bylo dost, teď musíme vymyslet, jak z té šlamastyky ven.“ Rybníček s Divíškem se na sebe překvapeně podívali – to byla první rozumná věta, kterou od starosty za dobu svého působení v Radě slyšeli. I Hromádka s Krtkem byli překvapeni nenadálým obratem. Všichni se ale shodli na tom, že s danou situací něco udělat musí.

Schůze se protáhla do pozdních večerních hodin, nikdo však nereptal ani se významně nedíval na hodinky. Rada konečně poprvé dobře fungovala a sešla se spousta nápadů. Někdo navrhoval vyslat výpravu, která by hudebníky našla a přivedla je zpátky. Jiný zase chtěl najít hudebníky mezi místními obyvateli. Dalšího napadlo, že by se mohli pozvat hudebníci ze sousedního města. Nakonec vymysleli, že Hromádka s Divíškem a ještě několika sousedy vyrazí hudebníky hledat a ostatní zatím zkusí najít umělce ve městě.

Den co den se Krtek, Rybníček i starosta snažili přesvědčit své sousedy, aby vzali do ruky píšťalku nebo bubínek a zahráli nějakou jednoduchou písničku. Tóny sice zněly, ale poslouchat se nedaly. Po týdnu snažení už radní z disharmonického snažení tak bolela hlava, že hledání talentů ze svého středu vzdali. Čtvrtá neděle adventní přišla do města potichu a nesměle a odpoledne se vrátila výprava pátrající po hudebnících. Smutně, se svěšenými rameny a bez úspěchu. Ještě ten večer se sešla Rada, tentokrát už ale nikoho nic nenapadlo. Vypadalo to, že v celém městě není jediný občan, který by zahrál nebo zazpíval koledu. Široko daleko od města se také nenachází živá duše, která by dokázala použít píšťalu nebo buben k něčemu jinému než k plašení ptactva.

„Možná kdybychom zrušili tu zpropadenou vyhlášku, že by se vrátili,“ nadhodil Divíšek, sám tomu ale moc nevěřil.

„Zkusit to můžeme,“ odvětil starosta nešťastně. „Snad to zabere.“ Hned druhý den ráno se ozvalo na náměstí bubnování a lidé poslouchali hlásnou troubu, která oznámila zrušení zákazu žebrání ve městě. Když trouba svůj proslov zakončil zabubnováním, lidé se bez jediného slova zase rozešli. Moc nevěřili, že tento krok den před Štědrým večerem něco změní. A opravdu. Nastal Štědrý den a ve městě bylo ticho. Minuty a hodiny plynuly a pomalu se začínalo stmívat. V oknech se rozsvěcovala světla a po štědrovečerní večeři se lidé vydali na náměstí, kde si před půlnoční mší chtěli jako obvykle ještě všichni společně zazpívat nějaké koledy. Svíčky na velkém stromě svítily a zářily, oslava narození Ježíška však byla bez jediného hlásku.

Když tu najednou se do ticha ozval zpěv. Nebylo to nic hlasitého, zpočátku to slyšelo jen pár lidí okolo. Ti se však rychle rozestoupili a mezi nimi stála malá holčička s panenkou v ruce. Byla celá zachumlaná do teplého oblečení a tiše zpívala „Narodil se Kristus Pán“. Celý dav poslouchal jako u vytržení ten andělský hlásek a někteří si i utírali slzy dojetí.

„Slyšíte to?“ zašeptal Divíšek ostatním radním. Ti nejdříve nevěděli, co myslí, ale po chvíli rozpoznali vedle dívčího hlásku ještě píšťalku.

„A harfa,“ zašeptal starosta, jako by nechtěl svým hlasem porušit tu posvátnou chvíli. K něžnému dívčímu sopránu se najednou přidal tenor a melodický baryton a poslední sloku už zpívali všichni lidé na náměstí.

„Nám, nám, narodil se!“ zaburácel mohutný sbor poslední slova nesmrtelné písně a pak utichl. Všichni se rozhlíželi, co se to vlastně stalo, a pod vánočním stromem uviděli malou holčičku, kolem které stála známá pětice hudebníků. Dívenka vyprostila svou drobnou ručku ze záhybů velkého vlněného svetru a vytáhla malou lesklou minci. Začala se zmateně rozhlížet, protože nikde neviděla pokladničku, do které by mohla vhodit svou almužnu. Nepřemýšlela však dlouho. Otočila se na pištce a minci mu podala. Všem divákům tohoto představení se zatajil dech. Pištec se chvíli díval na malou zpěvačku i na její zmrzlou ručku s mincí. Nakonec něžně uchopil tu malou ručičku a vzal ze zkřehlých prstů peníz. Hned ho však položil zpět do dívčiny dlaně, tu jemně zavřel a schoval do vlněného svetru. Pak znovu přiložil svou píšťalu ke rtům.

„Půjdem spolu do Betléma,“ zazpíval hudební nástroj, ke kterému se do rytmu přidal i kostelní zvon, který všechny svolával na půlnoční mši.