Chladivá noc
a
prázdné náruče stromů
natahují
se na ramena
ospalého
města
Vrchlického
sadem prochází se
pozdravy
na rozloučenou
a
ozvěnou zní houkačky sanitek
zpěv
kormoránů z druhého konce světa
možná
je to pokorností odcházejícího podzimu
možná
slyším ulice dýchat
jako
bychom nikdy nežili
možná
chci konečně usnout
v
žlutohnědém listí
v
oranžových a zelených světlech
bloudících
po stěnách pokoje
a
kdybych se náhodou nudila
budu
sbírat
odrazy
větví na sklech
a
peří
štětec
krémových mraků
natírá
vítr na studeno
je
to jako bychom nikdy
necítili
krev stékat
pálit
a bubnovat
v
melodiích a rytmech
podobných
třesu rádiových vln
zčernalé
siluety parku
prorůstají
světly ulice
polykáme
tmu
chutná
po papíru a výbojkách
|