Sněžilo poprvé ten rok město rozsvítilo, abych se otočil a byli tam strážce majáku, který v posledním bytě pod nebem mění žárovky hvězd muž s právě ostříhanými nehty a stokorunou s telefonním číslem v kapse žena vydechující páru k černým tvářím v půlkruhu, aby bylo vidět její slova trafikantka kývající se ve směru přání, jimiž jsme si i my kdysi dokazovali odvahu dospívající stojící v cestě slunci, které teď bývá tak nízko, že bychom jej mohli obejmout blondýnka, o níž si představujeme, že to dělá ráda ústy a pak uvaří večeři ta, která si myslí, že ji nic nebaví, protože příští rok bude vdaná dvacet let pes v bílém oblečku, takže vypadal jako jehovista nebo podomní prodejce elektřiny Marie rozechvělá jako znělka předcházející nádražnímu hlášení v Kolíně, protože tajně miluje Annu mrtví, kterých bylo úplně nejvíc, jen je považujeme za iluzi našeho periferního vidění Petr po večerech umývající jejich těla protože nemá jinou práci a my považovaní za iluzi jejich periferního vidění ve kterou tolik věříme a přitom nabídnout v létě, vážce prst k usednutí může mít hluboký smysl protože se v ten okamžik dovídáme sami o sobě ale nikoliv tak, abychom pochybovali, že vážky nemají duši protože jinak nebudeme mít ruce volné k tomu aby vedly k tobě
|