V takových chvílích se snažil sám sobě zakázat jakékoliv silnější emoce. Připomínal si, že musí stůj co stůj zůstat nad věcí a nepochybovat o sobě a o své roli ve světě. Koneckonců, to, co dělá, je pro něj jediným zdrojem příjmů. Je to povolání, které je momentálně královsky placené, ale zároveň s sebou nese i pár stinných stránek. Občasný nedostatek spánku je tou nejmenší z nich. Pořád ještě svíral v rukou samopal a hleděl na rozstřílená těla před sebou. Byla pokrytá krví, děsivě červenou krví, ale on sám měl ruce čisté. I svědomí měl čisté – vlastně mu dosud ani nepřišlo na mysl, že to, co dělá, by mohlo být v principu špatné. A navíc – on jen poslouchá příkazy a plní je. Dělá jen to, co po něm chtějí jiní, a dělá to, jak nejlépe umí. A ano, možná tak činí i pro svoji slávu, ale to mu těžko může mít někdo za zlé. Vždyť kdo by nechtěl vidět svoji fotografii ve všech novinách a časopisech? Ale teď najednou cítil pochybnost… Bylo to opravdu dobré…? Nebylo by to bývalo lepší, kdyby zrovna ten den nebylo takové dusno a on na sobě nemusel mít tu hnusnou kombinézu? Nebude se mu těch pár přátel, kteří mu ještě zbyli, posmívat a vyptávat se, do čehože se to zase namočil? A náhle, skoro proti své vůli, zatoužil po klidném životě v kruhu rodiny, kterou vlastně nikdy neměl. Ucítil, jak mu na zátylku stéká pot. Tak ještě pár výstřelů a snad už by to mohlo stačit… Jeho nehybný a zároveň smutný pohled pomalu opsal půlkruh přes okolostojící vyděšené diváky až k vousatému muži v kšiltovce a slunečních brýlích. Ten ještě chvilku čekal a pak se spokojeně usmál a křikl: „Stop!! Perfektní! A pro dnešek končíme!“