NEVYŘČENÁ SLOVA
Byl na místě,
na kterém nikdy nehodlal být,
kdyby nebylo toho pocitu,
který zapříčinil,
že způsobem naprosto nepochopitelným
potkal toho starého muže,
nechvalně proslulého,
věčně špinavého,
věčně nešťastného,
věčně strhaného,
muže, kterému "černé slunce" říkali
a vyhýbali se mu,
jak jen to šlo,
že je podivínský a zlý,
stále se toulá,
hledá to, co kdysi ztratil,
ale nikdo nevěděl co,
muže, který objímal kmeny stromů
a něco nesrozumitelného říkal,
muže, který si rval vlasy
při prvních ranních paprscích slunce
dopadajících na celé to nevědomí,
které dpolňovaly tím svým neznámým,
muže, který dřepěl v blátě
a se smíchem šílence
ho kolem sebe rozstřikoval
i v těch největších lijácích,
muže, který líbal zemi
a pak na ni plival.
Nevěřil v to,
co slyšel,
chtěl vědět,
co že to ten muž stále hledá
a proč dělá to, co dělá,
ten však jen pohledem blázna odpověděl,
pohledem nevyřčených slov,
pohledem, jehož text lze číst
jen mezi řádky,
pohledem toho,
který už nemá o co přijít,
pohledem tak děsným
jako dlouhé pařáty apatie,
pohledem člověka
nepředstavitelně trpícího,
který měl dar vědět.
srpen 2001
|