|
Ať rozsvěcíme sebevíc, cosi ukrývá se mimo světla lamp.
Promlčet se nedá. Náš čas rozměnil na drobné,
aby zbylo. Pro jinou.
Budoucnost neslyšně obrostla minulostí.
Už navždy za okny vysmívat bude se mi
leden. V zeleném domě
s osamělou relikvií něhy na dně sklenek,
mým úsměvem odpolední šero zamkl v cizím pokoji.
Ve zmuchlané posteli povlečené byly naše sny.
Se zkříženými prsty šeptám si pořád dokola: No tak ať…!
Nejedenkrát kruh se uzavřel. Naslouchej a otevře se jiný. Snad…
Tisíce střepů za koncem uvízlo,
odpustit nedovolí.
Od prvního nadechnutí řežou křídla. I když se dívám.
Zvolil mi strmý pád...
Přesto ještě věřím.
V křehkost čajových lístků například,
na energii červené a dokonalé křivky houslového klíče.
V nemilosrdnou platnost Murphyho zákonů.
A občas ještě v sebe.
Jen o lásce
už ani nepřemýšlím. | 
