|
Sedím na zdi
co nikomu asi nepatří
nic neodděluje
a ničemu nebrání
u těchto zítek
je zvláštní ten nádech nostalgie
který je tvořen
strachem
lidí
z opuštění
a bolesti
sedím tu
s deštníkem nad hlavou
né že by pršelo
ale mám rád to bezpečí
chatrné a rozevláté
za celou dobu tu neprošel
žádný člověk
prolétlo přesně
dvanáct ptáků
a slunce se mockrát snažilo
padnout za zítku
nebo povyskočit
když jsem ho dlaní zakryl
jednou bylo horko
a
pak zase mlha
co
tišila pohledy do budoucnosti
miloval jsem
když napadl sníh
všechno se zatáhlo
všude bylo čisto
a každý živočich
sebemenčí
zanechal stopu v tom mrazivém
čardáši
když se sníh odkopal
do průsvitného tanga
růže trhaly
luční vzdechy
všechno začínalo
znovu
možná lépe
a Já?
pomalu jsem stáhl deštník
seskočil
rozloučil se
a
odešel
ta zítka
tam stojí stále
nic neodděluje
ničemu nebrání
ale mne tenkrát
dala domov
a dvanáct párů křídel
plných svobody
| 
