Tvá neexistující slova útěchy linou se jako voda z kohoutku v rytmu padajícího listoví stromů mlhu prostupuje jen matné světlo záře vytékajícího žloutku Slunce na sklonku mezi nocí a dnem na hraně mezi pravdou a lží dvojí ostří naděje a zkázy bez víry racka let nadnáší ideály moře změně světla ve stín přelévání krve z kalichu na suché plátno umělce prořezané ostřím nože nože beznaděje a hněvu modrou už nikdo nezachrání mě už nikdo nezachrání moruše rostou při vlně moru na popadaných kapkách krve ani ty lži plné pohrdání nebudou se satisfakcí přihlížet mému pití kalichu vlastní bolesti spirále pohasínající záře jak jemné svou beznadějností začátku v pocitech toho našeho slibu slábnoucího konce v samotných vzpomínkách na nás- -tragédie v samotě oživená pochybnostmi- kdy tě zase uvidím kdy tě obejmu dej mi tu manu modře soumraku a půlnoci všech těch nadějí pamatuješ?
|