Olivy v kádích
Básně, které zůstanou nenapsány,
se nevynoří z hromady listí,
shrabané kdekým z rodiny,
urovnané pěkně jedním směrem.
Plíží se z ulic a kanálů, z trapných konců, plivanců, od zrádců, z haraburdí našich zkrachovalých plaveb, jako vyslanci budoucnosti nám připomínají, abychom se ohlíželi zpět.
Leží ukryté pod kuchyňským stolem s jeho důvěrnostmi a slzami.
Nikdy nenapsané básně si všímají chybějících prstů dlaně, opileckých popěvků, levého rukávu od kabátu, který se odchlipuje jako kůže.
Pozorují zvyky sousedů, ranní procházky, ptáčkům lámaný chléb.
Zaznamenávají strach ve výtahu, výkřiky nenávisti a lásku, přinucenou břitvou tisknout se na své ostří.
Slídí ulicemi, kde myšlenka na prázdnotu tě nutí modlit se (tady ne, Bože prosím, jen ne zde).
Stojí ve vstupních dveřích domů, kde naše matky myjí schody, a kudy v intimitě stoupají ruce mužů
a učíná nás tichosti.
Čekají v nádorovém oddělení s manželem po třiceti letech, sledují, jak odchází, upravují mu vázanku.
Podobají se onomu báječnému strýčkovi s ochrnutou paží, poslanému zpátky ze Staten Islandu a odloučeného od sestry,
(kdo by chtěl zestárnout v této zemi, kde ženy sedí s koleny od sebe a málokdy recitují řecky básně o miláčkovi).
Básně, které nebudou napsány, zůstanou jako olivy v kádích, černé a tvrdé, i když k povrchu stoupá bělostná pěna.
. * * *
Georgia Scott The Olives in the Vats
Poems that go unwritten do not surface from a pile of leaves raked up by all the hand in a family all pulling in one direction.
They come up from the streets and gutters on the butt ends, spit, and rat flotsam of our failed sailings, envoys of the future sent to warn us to turn back.
They lie concealed beneath the kitchen table with its coffee intimacies and tears.
They note the digits missing from a hand, the drunkard´s ditties, the left soulder of a jacket peeling away like skin.
They watch the habits of neighbors, the morning walks, the bread broken for birds.
They record the fear inside an elevator, the cries of hate and love, forced with a razor onto its jaw-like metal doors.
They shadow the streets where the thought of a flat sets you praying (not here, please God not here).
They stand in the doorways of building where our mother keep the stairs and the hands of men go up small dresses teaching us silence.
They wait in the cancer ward with the husband of thirty years, watching him, as he leaves, adjust his tie.
They resemble the great uncle with the withered arm sent back from Staten Island and separated from his sister
(who would grow old in this land where the women sit with their knees apart and do not often recite poems about honey in Greek).
Poems that go unwritten keep like the olives in the vats, hard and black, though the froth rises white to the surface.
|