hadi, bytostné já
letokruhy vyhřezly z nebe – někdo se zastavil, vzhlédl
a jeho oči zůstaly zavěšené vzhůru,
jiní šli dál
ještě teď tu chvíli cítím
v každém kousku dřeva, země byla obloha
a obloha země
ty a já,
dva kdo viděli
a dokud nezapadly tvé oči
dokud se obzor nescvrkl
a nepropálil hluboko do země i vzhůru
jako by v nich bylo totéž
léto
I.
mezi prsty převracíš léto, skládáš horký vzduch
a já hnětu tíhu
čekám, že jednou povolí
vyplaví tmu z mých žeber
a vstanu
II.
na pár dní pryč; chata, lesy, chlast
na chvíli jako bychom byly stejné, můj smích snad dokonce dorostl tvůj
také bych chtěla
jako ty
žít
aspoň celé léto
křik
ne, už se necítím jako oběť, které někdo osm let drží hlavu pod vodou
a ona nemůže vidět oblohu
ten někdo je ve mně, rozeřve se v mé hlavě,
kdykoli cítím klid
hází mi pod nohy vinu
/neřekne kde ji posbíral/
nevím jak ho spoutat
upřímná
největší noční můry jsou ty s tebou;
jedeme tramvají a sedím ti na klíně
a když se na tebe podívám, tvá tvář se začne měnit
jsi jediné, po čem toužím
/a nesmím/;
jen chci abys byl doma,
s manželkou, dítětem,
se vším, čemu neumíš být věrný
|
