DÉMONEK

Ať si je svět dislektikem,

protože tady Fanda a taky ostatní,

tedy u nás v kotlině,

máme rovněž jednoho jiného, než jsou ostatní děti,

totiž nachově světélkujícího

Démonka demokracie.

Alergik si bere v létě

jeden prášek denně,

avšak my, kdož utrženi ze řetězu,

ho vlastně nepotřebujeme…

Démonka jen hladíme a kolébáme.

Pozor! Neokřikujeme a ani hlas nezvedáme.

Nechceme po něm vůbec nic, ale pouze a jen,

aby byl. Necháváme ho v klidu, nezbedu.

Tak nač je třeba kalokagácie…

Nedémoni si, podle posledních závislých výzkumů,

berou dokonce už dva prášky denně,

jeden na paměť a druhý na pomatení,

politici, jak špatní trhovci, později vstávají

a když už je půlden v orgasmu horní úvratě,

zapomenou, proč vstali a co vlastně chtěli.

Slova se nedrží a muž k muži

chová se jak po rozvodu k ženě.

Vše co cenné, už pod cenou za hranicemi,

ženy mají ňadra plný hmoty umělý ,

Důchodci a vnuci sedí zase na chatě a chalupě

a tak vlastně jenom oni

a pak ještě milenci

chovají se k sobě veskrze slušně a jaksi nežně.

Večer brkají si na kytary a pečou buřty,

televize vypnutý,

ráno pak z kostelů skrze vitráž pokukují k nebi,

jestli tam ještě vůbec někdo je…

Quo Vadis, Démonku Demokracie?