Každé ráno se tě dotýkám,

jsi bod na kružnici; počátek všeho, sínus každé otázky,

jež tečnou otevírá úhel, když před tebou klopím oči

I touha  nedotčená časem jsi, dvě blondýnky v knihovně

starého muže, dvě brunety s kvadrátky pevných dvorců

i a na rýze přešité tmavou nití jsi;  kde končí sladký střed mlčení čtverce

Každé ráno se s tebou potýkám,

jsi přímkou, které se dotýkám

všechna nekonečna se protínají v tvých bocích

Všechna nekonečna končí v tvém středu nehluboko,

jak zlatý řez  Michelangelův, vše z mé mysli tebou prochází,

když harmonie v oktávách klopýtá a vše  jen jako zdá se,

ale geometrie vždy uhne se kráse