Absurdní stébla okamžiků
Dokořán zavřeným oknem
Vydechuji vůni sena,
Které ještě nebylo posečeno
A v obláčcích, které ještě nebyly beránky
Ji proměním v páru.
Mlžím sklo. Tak hezky.
Prstem tvým sevřeným mými v pěst
Kreslím do vlhké mlhy vlnovky
A kroužky, jež pak zaplétám
Spolu s tenkými slunečními
Paprsky do dlouhých hřejivých copánků.
Vypadla ti řasa. Do mé dlaně. Tak hezky.
Kapesníkem smočeným v růžové a bleděmodré,
S trochou té mlhy
Otíráš mi spánky a taky vrásku na čele.
Jako by to bylo jen stéblo trávy,
Které mi tu z roztržitosti ulpělo,
Když jsem tu trávu prve rostla.
A kosila. Jako tebe. Tak hezky.