Závada je pouze na mém přijímači.
Zase mě to sdírá na kost a já se modlím, aby to už přešlo. Jsem toho plná a někdy mám fakt chuť vypadnout, zmizet s pocitem, že už se nevrátím, že nemusím. Ale ono to zas na nějakou dobu přejde, člověk si zvykne na všechno, po čase zapomene. Než se to zas objeví. A já zas budu obracet všechna slova naruby a zpátky a všechny svý kroky si přehrávat pozpátku a zas a znovu a nakonec dojdu zas k tomu samému závěru, k tý zajetý kolejnici, kterou jsem si vysloužila a kterou už nikde nestřelim. A zas budu pít a lejt do sebe vodku rovnou z flašky a čekat na svítání. Seděli jsme takhle u oběda a malá Kačka si na hlavu nandala papírovej sáček a na něm měla nakreslenej usmívající se obličej, prostě smajl. Byl to její protest, byla nespokojená. „Děláš si srandu, Káčo?“ řekl podrážděně Marek. „Copak my chodíme ke stolu se sáčkem na hlavě? Sundej to!“ přidal důrazným tónem. Kačenka se ani nehnula a zatvrzele seděla se svou maskou u stolu, ruce založený na prsou. „Ty jí to dovolíš?“ zeptal se mě. V tu chvíli jsem instinktivně šáhla vedle sebe a nahmatala igelitku, kterou jsem si elegantně narvala na hlavu. Dostatečná odpověď. Pro všechny. Marek vstal a beze slova odešel jíst jinam. My jsme tam s Kačkou seděly, potichu, pod stolem jsme se držely za ruku a obě jsme se podpíraly navzájem. Byla jsem vděčná, za svou masku. Na talíř mi ukápla další srdcová.
|