TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Středa 13.11. Tibor

Všechny rubriky

Mystika, filosofie

> Mystika, filosofie

>		Filosofie

> Náboženství

> Duševno, mystika

> Literatura, odkazy

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

(existenciální) krize
Autor: centaur (Občasný) - publikováno 16.1.2003 (20:42:26), v časopise 5.3.2003

Zefram (Občasný) - 19.2.2003 > Namisto objasneni svych slov ti dam priklad. Pokud bys vsak trval na presnem vysvetleni posledniho odstavce, jsem ti k dispozici. Asi pred rokem jsem se ucastnil jiste debaty tykajici se slova svoboda. Tehdy jsem jeste nebyl tak zaryte antiplkaci, podotykam na vysvetlenou, to prislo az prave diky teto zkusenosti. Zhruba slo o to, ze existovaly dve strany, ve chvili, kdy jsem vstoupil. Prvni, nadale proste 1), zaryte tvrdila, ze svoboda je dokonale objektivni velicina, kterou lze proste urcit, ze treba chlapik ve vezeni rozhodne neni svobodny ani trochu. Strana druha, nadale 2), tvrdila, ze svoboda je zcela subjektivni zalezitosti, ze ve vezeni lze byt mnohem vice svobodny nez kdekoliv jinde. Zarazilo mne uz to uzivani slov objektivni a subjektivni. Ale protoze jsem tehdy nejen nebyl antiplkaci, ale dokonce ani tak jedovaty, cemuz se dnes treba nechce verit, prilis jsem do nich nerypal. Misto toho jsem se snazil ustavit jakousi stranu 3), ktera tvrdila, ze znalosti a osobni preference jedince urcuji, nakolik je svobodny, stejne jako ty mrize, jez jej obklopuji. Pripad podivne glorifikovaneho Kajinka to hezky ilustruje. Kdyz mas pod cepici, ani Mirov nemusi byt tak uplne konecnou stanici. Jenze reakce na tuhle snahu byla typicka, jak jsem pozdeji zjistil, jelikoz totiz neexistuje jediny padny duvod, proc poslouchat ty druhe, zadna tvrda fakta, zadny neoblomny a neosobni soud, ktery smete nevyhovujici tvrzeni, nemel jsem prilis mnoho sanci. To velmi kontrastovalo s tim, co jsem poznal jinde, co mi rikalo, ze v naproste vetsine pripadu lze nejak rozhodnout o tom, co je a co neni nadale perspektivni. Prinejhorsim to trva trochu dele, ale konecne je to rozsouzeno. Jaky vsak existoval konec, anebo alespon malinko finalne vypadajici zjisteni, takoveto diskuse? Proc nerici, ze svoboda je stul s dirou uprostred? Proc ne? To mne presvedcilo, ze neni vubec spravne se ptat, co je to ta svoboda? Otazka ma znit, jak zpresnit definici svobody vyskytujici se v prirozenem jazyce konzistentnim zpusobem, aby lepe vyhovovala tem jejich etickym diskusim. Kdo se ale pta takhle? Jejich diskuse nema zadny konec, muze v principu trvat nekonecne dlouho, coz se konecne v beznem slova smyslu stalo, lide se stridali, mluvilo se stale o tomtez dokola. Neexistovala pravidla hry, neexistoval zadny, treba i jen nejasne, urceny konec otazek, anebo alespon meritko nejakeho postupu v reseni. Na totez odkazuje i tva nevira v pokrok. Existuje mnoho oblasti lidskeho zajmu, kde pokrok zrejme existuje, je videt odevsad, a to mozna prave tam, kde jde o veci nejsubtilnejsi, o abstraktni objekty samotne. Problemy se objevuji stale nove, anebo jsou reseny stare v novem kontextu, ovsem je nepredstavitelne, aby se stale mluvilo o tomtez, to by zucasteneni vnimali jako vlastni porazku. Ale zpet k one debate o svobode. Kdyz si polozis tu modifikovanou, finitni, otazku tykajici se definice svobody, povsimni si prosim slova konzistence. Jestlize mame zpresnit obvykly smysls svobody, je nutne se nejprve presvedcit, ze tohle obvykle uziti neni vadne. A ono je. O tom 1) ani 2) nemluvili, nemeli cas, valcili, kopali zakopy, hazeli granaty nepripustnych argumentu a strileli po sobe jedovatostmi. Jde o klasicky problem, osud versus svobodna vule. Cim vice o nejakem cloveku vim, tim vice, jak kazdy vi, je mi jasne, proc a co udela. Protoze nelze stanovit zadnou hranici nasemu vedeni, to je nepripustne, znamenalo by to vedet sakra mnoho, musim priznat moznost jit v teto presnosti v principu nekonecne daleko. Hypoteticky je tedy mozne vedet tolik, ze jiz zadna neurcitost neexistuje, pak svoboda v obvyklem smyslu neni definovana. Nerekneme, ze svobodny je ten, o kom vime, ze presne udela to ci ono, ani ten, o kom nevime nic. Svobodu pripisujeme tem lidem, o nichz neco vime, nikoliv vsak vse. Proc tedy nedefinovat svobodu jako miru neurcitosti budouciho osudu nejakeho jedince vztazenou k jiste standardni stupnici mnozstvi informace? Vime-li mnoho, a presto nezname nijak presne budouci jednani osoby A, pak osoba A je svobodna. A naopak. Navic jeden zajimavy dusledek. Takto definovana svoboda muze byt urcena pro cokoliv, pouhou konvenci pouze pro lidi. To odstranuje rozdil mezi nami a zbytkem veci, ktery nikdo neumi vlastne obhajit. Pripoustim, ze nikdo, ani ja, tuto svobodu nebude urcovat, predstavuje vsak konzistentni definici, ktera v obvyklych pripadech dava obvykle dusledky (a ty jsou stejne jen kvalitativni), aniz by postradala obecnost. Tuhle vlastnost zadna 1) nebo 2) definice nemela. Muzes si myslet, ze je to blabol, treba tomu tak je. UVaz ale, jakou cestu jsme urazili. Stacilo se jen zajimat o konec diskuse, abychom museli zmenit otazku. Presnost a konzistence vedou k definici svobody, ktera je zcela neobvykla. Treba to je jeji jedina kvalita, treba jde pouze o jiny, ac vadny, pohled na vec. A poloz si tytez otazky sam. Vezmi si cokoliv, zeptej se, zda existuje mozny konec, zda existuji alespon nejasna kriteria postupu v reseni, zeptej se na konzistenci toho pojmu, proste si poloz tyhle pozitivisticke otazky. A pak teprve vsechny ostatni. Jestli ja pak reknu o nejake diskusi, ze je plkanim, muzes mi jasne ukazat, ze neni, anebo oba uvidime, ze je. Alespon si nebudes myslet, ze je v tom z me strany cokoliv osobniho.

		<reagovat

Reagovat na tuto poznámku u příspěvku

Odpověď se také zašle uživateli Zefram
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game