Společnost.
Společnost je nadřazena individualitě. Je
to vyšší celek tvořený individualitami. Individualita je z principu
svoboda. Svoboda není právo, ale podmínka individuality. Jsou to dva názvy
téhož. Proto není možné zrušit svobodu, aniž by došlo ke zrušení individuality.
Odebrání svobody má za následek smrt. Svobodu lze pouze krátit v jejích
projevech, a to dobrovolně, nebo násilím.
Současná lidská společnost je rozdělena do
mnoha skupin a podskupin (národy, státy, zájmové skupiny, rodiny…). Tyto skupiny
by v ideálním případě měli fungovat tak, že by zájem většiny nadřazovaly
zájmům menšiny. Takový model by ovšem vyžadoval větší vyrovnanost mezi
individualitami, tedy méně rozdílů mezi lidmi. To znamená, že lidé by museli
být přibližně stejně schopní, ambiciózní, líní, silní, hezcí atd., což takový
model přirozeně a naštěstí odsouvá do oblasti sci-fi.
Být individuální znamená být jiný, než
miliardy lidí zesnulých, žijících a dá-li Bůh, i bžilóny lidí nenarozených. Zde
se dotýkáme nekonečna. Počítáme-li s nekonečnem, počítáme se vším. Proto
vymyslíme-li si jakýkoli povahový rys, někdo ho má, měl, nebo mít bude. Takže
takoví lidé tvoří skutečnou společnost.
Sám člověk je společenstvím. A podle toho, jak svou grupu orgánů,
povahových rysů, zakořeněných morálních zásad a bůhví čeho ještě vede, tak se
mu žije. Bylo by stupidní nutit plíce pracovat s oxidem uhelnatým, nebo
zaměstnávat žaludek početními úlohami, přesto lze takové snahy v lidských
společenstvích zaznamenat. Lidé jsou společnostmi nuceni k činnostem,
které jsou ve vážném rozporu s jejich individualitou. Tvrdit, že lze
společnost upravit tak, aby vyhovovala všem individualitám, je za hranicí
odvahy stejně jako tvrdit, že nic dělat nelze.
V první řadě je třeba vzít plně na
vědomí “zákon divočiny“. Tento zákon je jakousi nadstavbou zákona akce a
reakce. Zákon divočiny řídí prostup živé hmoty časem. Hrubým nerespektováním
tohoto zákona bychom se vzdali žezla ve prospěch jiné biologické entity, která
již netrpělivě čeká, až uděláme poslední chybu. Chápeme, že “tvrdost“ přírody
je opodstatněná, přesto se podstata lidskosti často dostává do přímého rozporu
s tímto zákonem. Necháváme slabé přežít, necháváme je plodit, čímž
oslabujeme genetický fond lidstva. Takové počínání má vysoký potenciál se
lidstvu vymstít.
Lze téměř s jistotou předpokládat, že
výrazná většina lidí, napříč individualitami, se shoduje na tom, že tato
situace vyžaduje účinné řešení. Rovněž lze předpokládat, že existuje extrémní
převaha lidí, jimž se ekluje řešení, na jehož konci je zdravá společnost a
spousta mrtvých mimin a mrzáků. Ignorovat fakt, že vývoj lidské společnosti jde
ruku v ruce s vývojem morálních hodnot, je opět hrubé nerespektování
zákona divočiny. Ostatně “lidské“ řešení slábnoucího genofondu dávno leží na
stole, avšak není předmětem této úvahy. Zde se jedná o pokus stvořit lepší
model společnosti, než je ten současný.
Společnost je tedy seskupením
individualit. Nabízí profit jednotlivci, za cenu přijatelného omezení projevu
svobody. Ideální společnost je taková, do které se jednotlivec snaží dostat, ne
naopak. Základem společnosti jsou dva jedinci. Ti stvoří vzájemnou dohodu,
která se stane jakýmsi řídícím orgánem společnosti. Na životaschopnosti tohoto
orgánu závisí přežití společnosti. Čím více jednotlivců tvoří společnost, tím
složitější a životaschopnější je řídící orgán, a tím častěji v zájmu
přežití potlačuje, nebo ruší práva jednotlivce. Rostoucí společnost dosáhne
bodu, kdy řídící orgán ztratí schopnost “naslouchat“ jednotlivci. Pak,
v zájmu přežití společnosti začnou přirozeně vznikat “komunikační“ orgány-
prostředníky mezi jednotlivci a řídícím orgánem společnosti.
Současné, velké společnosti jsou už tak
složité, že v mnohém připomínají lidské tělo. A stejně jako mnoho lidí
není schopno správně reagovat na signály vlastního těla, tak i některé
společnosti ztrácí soudnost na úkor vlastního zdraví. Každý, kdo se nad sebou
poctivě zamyslí, by měl být schopen, dříve, či později, zjistit jaké potřeby
své osobnosti staví nad jiné, stejně oprávněné, a to často na úkor celku.
V extrémních případech u lidí i společností může dojít a dochází, vinou
chybné komunikace, k sebedestrukčním procesům. Tyto procesy jsou samy
výsledkem evoluce vztahů uvnitř těla, či společnosti a rovněž disponují jakýmsi
pudem sebezáchovy.
Za hlavní příčinu těchto nežádoucích jevů
lze označit lež.
Zde
si jako autor úvahy dovolím předpokládat, že po přečtení této věty v mnoha
myslích nastane obranná reakce. Lež je přeci potřebnou a důležitou součástí
života, jak osobního, tak společenského. “Milosrdná lež“, jak blaze a oprávněně
ten termín zní. Ovšem není to milosrdná lež, co stojí v čele problémů
jednotlivců a společností, je to lež všudypřítomná, laciná a prorůstající, jako
sádlo. V tom případě není problémem lež ze své povahy, ale její
nadužívání.
Zřejmě nebude problém shodnout se na tom,
že stejně jako se vyvíjí vše v lidské společnosti, vyvíjí se i schopnost
lhát. Jako příklad, kam až jsme vlastním selháním nechali lež se vyvinout,
poslouží reklamy, nebo smlouvy a především smlouvy pojišťovací. Zde je lež
dokonale maskována. Je zakódována v pravdě. Dalším příkladem dokonalé lži,
je mentální anorexie. Lež má tak silnou pozici v řádu věcí, že panují
obavy, zda ji vůbec lze vykořenit, aniž by došlo ke zhroucení systému. To je
pochopitelné. Lež vyvinutá k současnému stavu musí mít odpovídající
sebezáchovné mechanismy. Je však nutno si uvědomit, že lež není smrtelný oblak
vyvěrající bez varování bůhví odkud. Lež je obyčejná lidská schopnost, jejíž
hlavní zbraní je strach. Z toho vyplývá, že ti se nejvíc bojí, kteří lež
v sobě nechali nejvíc rozbujet. Vzhledem ke stavu mnoha společností, je
jasné, jaké zájmové skupiny je řídí. Odebrání lži těmto skupinám, by pro ně
mělo značně destabilizující charakter. Je to stejný proces jako u rakoviny.
Když se nechá rozbujet, pak účinný zásah proti ní hrozí smrtí toho, co tímto
aktem chceme zachránit.
Pokud se budeme držet přirovnání
společnosti k lidskému tělu, je nasnadě, co je třeba udělat
k uzdravení společnosti. Je nutné vyvolat sebeuvědomovací, ozdravné
procesy. Společnost si musí uvědomit, jak široká škála individualit ji tvoří. I
sebehezčí, vykoupanější a navoněnější tělo je plné fekálií. Společnost musí mít
snahu o smysluplné zařazení co největší škály individualit do svých struktur.
Zdravá osobnost zaujímající optimální místo ve struktuře společnosti se
dobrovolně vzdává některých projevů osobní svobody, za což ve zdravé
společnosti obdrží profit, který umožňuje udržitelný pocit spokojenosti.
Současná společenská zřízení, tedy ta, jež
zasluhují ozdravit, Jsou ovládána úzce zaměřenými nepočetnými, zájmovými
skupinami. Tyto skupiny jsou vůlí řídícího orgánu společnosti. Tragédií těchto
skupin je, že jejich profit přesáhl jejich vklad do společnosti takovou měrou,
že ho bez lži nedokážou obhájit ani sami před sebou. Lze se oprávněně domnívat,
že obrácení k pravdě by bylo pro tyto skupiny smrtelné. Proto to od nich
nelze čekat, ani chtít.
Jediný reálný způsob, jak ozdravit
společnost, je odstavit poškozený řídící orgán společnosti od destruktivní vůle
sebestředných skupin a opravit ho. K tomu může (ovšem nemusí) dojít
různými způsoby. Některé, ty dlouhodobé, jsou závislé na jakýchsi imunitních instinktech
společnosti. Vyvíjejí se pomalu, takřka nezávisle na vůli jednotlivců, či
skupin ve společnosti. Nebo k tomu může dojít uvědomělým, řízeným
procesem, kdy jednotlivci uvnitř poškozené společnosti vytvoří od základu
společenství nové, které opraví, nebo nahradí starý řídící orgán. Tento nový orgán bude tak dobrý, jak špatní
budou jeho tvůrci a později jeho obsluhovatelé. Proto je v zájmu celé
společnosti postupovat od základu nanejvýš moudře.
Základním kamenem každé lidské společnosti
je člověk. Ačkoli není pochyb o tom, že co jedinec, to unikát, přesto existují
společné rysy. Tyto rysy jsou maltou společnosti. Například potřeba spánku.
Celý svět, napříč společnostmi je této potřebě přizpůsoben. Není možné vytvořit
společnost, která by tuto potřebu ignorovala, respektive možné to je, ale
trvání takové společnosti, by nepřesáhlo několik dní. Naopak, společnost
respektující maximum společných rysů, má předpoklad dlouhého trvání ve zdraví.
Zaměřme se tedy na společné rysy a jejich
pořadí podle důležitosti. Bezpochyby nejdůležitějším společným rysem jsou
potřeby. Ty lze rozdělit do základních kategorií: žít, množit se. Potřebu žít
lze dále dělit na potřeby jíst, vylučovat a spát. Tyto potřeby jsou prakticky
na stejné úrovni důležitosti a je projevem individuality jaké pořadí jim kdo přidělí.
Společným prvkem těchto potřeb je to, že je člověk dokáže uspokojit sám, bez
přispění ostatních. Na potřebu množit se, navazují potřeby: uspokojit libido a
být obdivován. Tyto potřeby nelze uspokojit bez přispění ostatních a opět
jejich pořadí závisí na naturelu jedince. Navíc platí pravidlo, že se do
popředí dostávají ty potřeby, jejichž uspokojování je nejobtížnější.
Ještě je zde potřeba lásky. Tato potřeba
je obtížně kategorizovatelná. Je jakoby z jiného světa. Lze se jen
shodnout na tom, že láska patří mezi nejdiskutovanější potřeby lidí na celém
světě a také na tom, že její projevy stojí na samém vrcholu dobra. Naopak její
fatální nedostatek umí dovést jedince na opačný konec spektra. Neuchopitelnost
lásky, je také důvodem, proč není součástí řídících orgánů společnosti. Byla-li
by láska řídícím orgánem společnosti, nebyli bychom na Zemi, ale v Nebi. To
ovšem neznamená, že nelze lásku do řídícího orgánu společnosti začlenit.
Dosud popsané potřeby patří do společného
pytle a tím je touha mít. Pouze láska nám do toho pytle dělá díry potřebou
dávat. Další důkaz toho, že lásku spoutat nelze. Jsou tvorové, kteří se podvolí
naší touze mít a lze je tedy chovat v zajetí a denně se těšit jejich
vlastnictvím, ovšem jsou i tvorové, které zajmout nelze, neboť na zajetí
reagují uhynutím. Můžeme se o to pokoušet s tvrdošíjností dítěte a
hromadit mrtvoly vzácných tvorů, nebo se můžeme těšit z jejich svobodné
přítomnosti, za cenu potlačení touhy mít.
Ačkoli tedy nelze lásku přímo začlenit do
řídícího orgánu společnosti, lze tento orgán vybudovat tak, aby jí umožnil
volný prostup sebou samým. Naopak je důležité blokovat lež před vstupem do
tohoto orgánu a vytvořit imunitní složky schopné vyhledat lež, které se
podařilo proniknout a zneškodnit ji. Je jasné, že sobecké potřeby a jejich
negativní projevy nelze účinně, direktivně potlačit. Takovou moc nemá jedinec,
ani společnost. Nikdo nezhubne, neuzdraví se proto, že by chtěl. Nelze si
zkrátka přikázat: Budu štíhlý! …a hotovo. V první řadě je důležité přestat
si lhát. Je důležité podívat se na věci, jaké skutečně jsou, upravit pořadí
priorit. Teprve pak máme šanci něčeho dosáhnout. Naše mysl má v takových
případech pouze doporučující a hodnotící charakter. Pokud chce dosáhnout kýžené
změny, nedokáže to ignorantstvím a preferováním privilegovaných potřeb, ale
poctivou analýzou celku.
Jaký by tedy měl být řídící orgán zdravé
společnosti?
V první
řadě, by měl být maximálně imunní vůči lži.
Měl
by být vhodným prostředím pro lásku.
Měl
by mít schopnost naslouchat všem složkám společnosti
a
měl by být dostatečně flexibilní, aby byl schopen včas a účinně reagovat na
vývoj společnosti.
|