Věci, na kterých se můžeme shodnout

 

Věci, na kterých se můžeme shodnout

     jsou jednoduché,

slunce za okny, řinkot kolejí, chrapot sbíječek,

                               vzdušné chocholy

napůl žerdi v nejhorším mrazu

za poslední roky;

pot stékající z dlažby,

                        denní zkoumání

jazyka,

hmatání zduřelých uzlin v podpaždí

a tříslech. To jsou obřady

- devět úrovní vědomí,

které se skrývají za zrcadlem

s otiskem rtěnky.

              Ale  co je to

-          vyzařování,  vyhasínání

jen v opačném směru…?

Inzulín šera.

Hrst plevele za chladným betonem,

plech nespatřených střech,

                      pach holubů

třískajících křídly o vlhké kamenité zdivo

vycíděných pražských zdí.

Snáší se soumrak

podél promenády

a od jisté doby není nevinnost

jen nenávist - chtěl jsem žít 

                       jinde, třeba v Řecku,

ale žiji tady.

Natažené ruce úřadů, chodby,

zpocené větráky.

Výboje zarývají se k večeru

do měkké šedé kůry, působí

závrať a bolest za krkem,

město pak vidím

a je mnohem  skutečnější.

Padající melouny nic nevyřeší

jen vypadají krásně na zářivých plachtách,

v kalném zeleném světle,

           ne,

melouny nic nevyřeší, mohou padat dál.

Zbavit se zapšklosti, postoupit

k vyššímu oddílu světla

je  úkol.

Tuto zimu kosi zůstali, mátl je teplý vlhký vzduch

rozprostřený nad písčitými nánosy

probouzejících se ulic.

Chodci klopýtali v mátožných snech,

ale černé ptactvo odsouvalo zimu do bezvýznamného gesta.

Zima nás hřála, přikryla zem

sněhem zapomnění.

Věci, na kterých se můžeme shodnout

leží na jednoduché škále -

nelhat , nepodvádět, neubližovat.

Pomalá sebevražda hlásají plakáty na pisoárech

v nákupním centru a já nemám co říct;

přítomnost je klíčem k okamžiku,

život už dlouho budil dojem

ranního vstávání, odkrývání pokrývky,

nehmatání milovaného těla, odchodů

do zaměstnání.

Trvají krátce dny,

tváře přátel pohlcené v šeru,

v modrém zimním šeru

a sníh, čtyři podstaty sněhu,

pozdního lednového sněhu

uprostřed noci na kapotách aut,

a zmrzlý praskající vzduch

a zimní průzory,

a žádná nemoc, žádný ničemný život

               žádná

slova klouzající do mělkých sálů,

         nic,

anebo se můžeme  shodnout

zda mají kancelářské ženy duši,

zda kouř jejich vlasů

spustí se ke kotníkům a způsobí

              rozkoš,

zda chození, dusot, nervozita,

v mdlém kalném světle

                                           nadcházejícího ledna

něco vysvětlí.

Anebo se verš rozplyne spolu s mokrým sněhem

ve větvích

                  a obřady

na počátku roku se promění v mátožné

                                soustředění

a hledání viníků,

anebo to bude bílé, plné sršícího chladu,

anebo to bude bílé, plné sršícího chladu.

anebo to bude bílé, plné sršícího chladu.

Můžeme se rozhodnout.

Teď je však nutné v kanceláři

                       psát:

platby ve stavu žaloba přijímáme,

neposíláme platit na právní oddělení

platby přijímáme

                       i částečné,

nejsme-li si jisti, zda platí vše,

např. úroky, raději zavoláme

a zeptáme se.

Neposíláme zbytečně

na právní přes celé město.

Mrtvá nevěsta pluje v moři.

V Řecku hoří modrý aspirin.