|
|
|
| |
V údolí na konci světa
rodí se z lůna Matky,
šlehají plameny z tváří běda,
v bolesti štkají živote jak jsi krátký.
Dny sváteční nám chystají hrátky
otevři knihu, posvěť svátky,
řekla nám bouře,
šplhejte v provazcích deště k touze,
barbarským ohňům nebeského kouře.
Hraji na struny hvězd
laděné samotným vládcem Vesmíru.
Ptáš se kdo je vládce? To je přec lest.
Ptáš se co je Vesmír? Pošeptej klidně vesmíru,
že už to víš,
jsem to Já, tím spíš,
když v rukou mých nástrojem měsíčním jest,
lide můj nevěř jim není to boží trest.
V údolí, kde v jezeře líní pirani
krutými zuby trhají naše smrduté pláště
záplatované Životem, oslovujeme ohňovou vodou poslání.
Oni si myslí, plní jsou unavených názorů plní k prasknutí záště.
Rány dlouhým bičem historie rozdává,
zručné ruce žen ho nepletou,
umělec s růží zamává,
tóniny lidských tužeb odtekou,
Víra ne, ta s Láskou zůstává.
Poslední sloka v notové osnově zbývá,
chmurná je zpívaná záhrobním hlasem,
Smrt je vždy poslední, tak už to bývá,
mrazení v duši nám říká žij, rozumem žel bohu neoplývá,
za to však barbarských ohňů jasem.
|
|
|