KNÍŽKA
Naše miminko bude velký čtenář. Po tatínkovi. Soudě podle pravidelných žďuchanců po vnitřním obvodu břicha mé milé, zdá se, že ostré hroty vyčnívající na levoboku a po chvilce mizející na pravoboku, nemohou být než rohy knihy. Žádný paperback, poctivá, pevná vazba. Naše miminko se už ve věku prenatálním věnuje pečlivému sebevzdělávání! Tak náruživě, že má milá přítelkyně, zanedlouho manželka (ouha, to ale zní nepravděpodobně, nesním?, já a manžel, pche, pche, pche, hmm), se v noci budí a už nemůže zabrat, což řeší mohutným cloumáním mým ramenem. Prý chrápu, chrochtám, kňochtám a kýho ďas ví, co ještě (nutno přiznat barvu – je to pravda). Nespíme tudíž oba, totiž všichni tři. Bohužel mám nemilou povinnost, účastnit se osobně té zcela slepé uličky ve vývoji lidstva, zvané zaměstnání (budoucnost, hodně, hodně daleká, mi dá zapravdu, že tudy cesta nevede!), pročež mi noční bdění neprospívá. Už aby tu knížku to naše Alžběta/Adam konečně dočetlo, což nastane, suma sumárum, v dubnu. Ale pak už se prý nevyspím vůbec, říkají mnozí…. Ehm!
|