***

 „Omlouvám se,“ probral ho Timův hlas. Na tváři měl nešťastný výraz. „Máš náladu na společnost?“

„Tvojí?“

„Hm....“

„Ale jo.“

„Usínáš vestoje. Takhle daleko nedojdeš.“

„Unavení jsme oba,“ pokrčil rameny Nick.  „Ale na tobě to není moc vidět.“

„Jen na povrchu. Ve skutečnosti bych usnul i na hřebíkách jako fakír. Musíme se nějak udržet. Už to nemůže být daleko.“

„Řekl bych, že za tímhle kopcem je už odbočka.“

Projíždějící auto zatroubilo a Tim instinktivně uskočil. „Zatracení pitomci. Vezou si zadek a nemohou brát trochu ohledů.“

Nick se zasmál. „Taky bys je nebral.“

„Možná ne,“ přikývl. „Já lidi moc rád nemám.“

„Jo, všiml jsem si.“

 „Na tebe se to nevztahuje,“ zabručel. V očích zvláštní výraz vzdoru a něhy. „Budu ti něco vyprávět, Nicku. Příběh, který zná jen hrstka lidí. Rád bych, abys k nim patřil.“

„Proč já?“

„Řekněme, že mi na tobě záleží.“ Tim si nalil trochu vody do dlaně, chrstnul si ji do obličeje a podal láhev Nickovi. „Napij se! Máš už zase úplně okoralé rty. Za chvíli se ti začne motat hlava.“

Nick se zamračil. Neměl rád, když mu někdo přikazoval, co má dělat.

„Napij se,“ řekl znovu Tim, „a netrucuj.“

Chvíli šli oba mlčky. Slunce jim svítilo do obličejů. Spálených a vysušených jako příroda kolem. Nick se zhluboka napil a vrátil láhev Timovi.

„Tak povídej, aspoň nám ta cesta rychleji uteče.“

„Dobře. Asi ti došlo, že to bude příběh o mně. Jak a proč jsem tady.“

„Nechtěl jsi o tom mluvit,“ připomněl mu Nick. „Říkal jsi - ´Neptej se a já ti nebudu muset lhát´. Co se změnilo?“

„To je přeci fuk. Ale když nechceš…“

„Ne, to jsem neřekl. Povídej. Já už mlčím.“

Tim se usmál. „Já nejsem jako vy. Aspoň jsem nebýval. Vyrůstal jsem v nadpoměrech, řekl bych. Nikdy mi nic nechybělo. Byl jsem chovanej jako v bavlnce a sotva jsem nad něčím vzdychl, už jsem to měl. Můj táta byl pro mě pomalu božstvo. Všechno dělal nejlépe, všechno uměl, všemu rozuměl. Nikdy mě neodmítl, když jsem za ním přišel a kdykoliv jsem se chtěl na něco zeptat, trpělivě vysvětloval. Vyprávěl mi pohádky a později mi četl dobrodružný knížky. Spolu jsme postavili ty největší sněhuláky, náš drak lítal nejvýš. Byl jsem šťastné dítě, Nicky.“ Tim šlapal do kopce a na chvíli zmlknul. „Když tak nad tím přemýšlím,“ pokračoval, „bylo to až příliš krásným než aby to všechno bylo opravdický.“

Nick si otřel čelo a podíval se na Tima. „Co se stalo?“

„Nic závratnýho, jen obyčejná náhoda a zvědavost. Moje zvědavost. Šel jsem za tátou, už si ani pořádně nevzpomínám proč. Myslím, že jsem chtěl pomoct s kolem.“ Zamyslel se. „Jo. Určitě to bylo kolo. Dostal jsem ho ke třináctým narozeninám a od začátku jsem se vztekal s brzdou.  Šel jsem za ním, jestli by se se mnou na to nepodíval. Když jsem přicházel k pracovně, slyšel jsem hlasy. Došlo mi, že tam má táta pracovní schůzku a na ty jsem chodit nesměl.“ Zasmál se. Ale ten smích nebyl ani trochu veselý. „Hele, co bys udělal ve třinácti, kdyby ses dostal dostatečně blízko k něčemu, co máš zakázaný?“

Nick kývl. „Neodolal bych. Jasně že bych tam šel.“

„Jo, já taky. Připlížil jsem se ke dveřím a nakukoval na všechny obrovský chlapy, kteří tam seděli, a z kterých jsem měl respekt. Přijížděli k nám s pravidelnou nepravidelností a v tu dobu se stával táta pro mě nedostupný. Ale tehdy…“ odmlčel se. „Neměl jsem to dělat a nemusel jsem dnes být tady. Slyšel jsem, jak táta udílí příkazy, kdy, kde a koho je třeba k něčemu přemluvit, donutit nebo odstranit. Byl jsem už dost velký, abych ledacos pochopil, a taky jsem nebyl hloupý. Sice mi to chvíli trvalo, ale pak všechno zapadlo tam, kam mělo. Zkrátka kulisa spadla a já pochopil, že můj táta, můj skoro Bůh je boss. Hlava velké skupiny, která se neživí právě čestně a poctivě.“ Podíval se na Nicka jako by měl strach, že ho od sebe odstrčí a ohrne nad ním nos. Jenže Nick ho chápal. Rýsoval před ním příběh, který měl mnohé společné i s jeho životem.

„Cos udělal?“

„Nejdřív jsem brečel. Zavřel jsem se v pokoji a odmítal vyjít. Máma si se mnou nevěděla rady. Pak ta bolest a zklamání přešlo a já dostal vztek. Měl jsem pocit, že celá léta jsem byl podváděný člověkem, kterého jsem považoval za vzor všeho dobrého. Co jsem udělal? Začal jsem utíkat na ulici. Hledat party dobrodruhů a podnikat s nima to nejhorší, čeho jsem byl schopen. Vlastně jako bych chtěl založit tátovi konkurenční skupinu. Jenže jsem byl moc malý. Táta samozřejmě o tom co podnikám, věděl. Snažil se dostat mě z ulice pryč a dozvědět se proč tohle dělám. Ale já zatvrzele mlčel. Odmítal jsem s ním mluvit. Myslím, že mu došlo, co se stalo, ale bál se mě na rovinu zeptat.

Nakonec jsem v patnácti odešel z domova úplně a žil přes rok jak se dalo. Spal po sklepích, vybíral popelnice a mrzl v podchodech. Pak jsem potkal Billa. Vzal mě k sobě. Pěkně divokej maník. O pět let starší ale nejméně o sto roků zkušenější než já. To on mě naučil Capoeiru a zasvětil mě do tajů její filosofie. Naučil mě nahlížet na svět jinýma očima a hlavně, číst v sobě. Díky němu jsem pochopil mnohé. Jen svého tátu jsem odmítal chápat.

Víš, někde hluboko v srdci vím, že byl dobrým tátou. To že nebyl dobrým člověkem, neznamená, že nemohl být skvělý táta, ale já jsem to nechtěl uznat. Byl jsem zklamaný a to bylo celé. Zatvrdil jsem se proti němu.

Bill mě kolikrát přemlouval, abych se vrátil. Marně. Kdykoliv začal mluvit o tátovi, pakoval jsem si věci a odcházel. Tak to vzdal. Věděl jsem, že dává tátovi echo o tom, jak žiju a že táta mu přispívá nějakým penízem, abychom nemuseli krást. Ale pokud mě nenutili se s tátou stýkat, byl jsem klidný. A oni taky… Ani jeden z nich o mě nechtěl přijít. Oba mě milovali. Každý jinak – pravda, ale láska ke mně je spojila. Bill mě učil přežívat v lidské džungli. Naučil mě používat speciálně vyrobené stiletto,“ neobvyklým způsobem pohnul rukou a na dlani se mu jako zázrakem objevila zvláštní dýka. Patnáct centimetrů dlouhá a tenká jako ševcovské šídlo. Nick vykulil oči. Nikdy nic takového neviděl. Tim se usmál, pootočil ruku a stiletto opět zázračně zmizelo.

„Týjo,“ ocenil to Nick.

„Moje prodloužená ruka.“

„Ahá,“ Nick se plácl do čela. „Už chápu ta Denisova záhadná zranění.“

„Byl moc dotěrný.“

„Ale vždyť se dělala u všech osobní prohlídka a nic nenašli.“

Tim se jen uculil a mlčky přešli vrchol kopce.

„Hele, támhle je ta odbočka,“ ozval se někdo.

„Díky Bohu. Za chvíli jsme tam,“ odpověděl další.

Nick se otočil na Raye. Klopýtal mezi Samem a Krisem a oči mu žhnuly.

Tim vylil na své tričko zbytek vody a přikryl jím Rayovi hlavu. „Vydrž. Už jen chvilku.“

Pak se vrátil k Nickovi a upřel na něj tázavý pohled.

„Dobře. Nebudu se ptát a ty nebudeš muset lhát,“ kývl Nick. „Pokračuj. Jak to bylo dál?“

„Dál? Všechno se posralo. To se stává. Nic pěkného netrvá věčně a každá krásná chvíle je vyvážena deseti špatnými. Když mě Bill na ulici odchytil, bylo mi šestnáct. Byli jsme spolu tři roky, když ho zabil.“

„Kdo?“

„Chlap, co kvůli němu sedím.“

„Ale tys říkal, že tě odsoudili za zabití.“

„Taky jo.  Toho chlapa našli mrtvého ve stejný den, co zabil Billa. Na krku měl několik bodných ran a v krvi skoro tři promile. Tvrdili, že jsem to byl já, ale kromě toho, že mě s ním párkrát viděli a že si spojovali Billa, mne a toho ožralu dohromady, nic neměli. Pak se ale našel svědek, který odpřisáhl, že mne viděl, jak se s tím hajzlem peru. Táta mi nabízel nejlepšího právníka, ale znáš můj postoj. Takže jsem tady…“

Nick šel chvíli potichu a přemýšlel. Kopec se svažoval a chůze byla teď svižnější. Taky vidina blízkého cíle a stínu všechny popoháněla. Nikdo nemluvil. Šetřili si dech na cestu.

„Jak jsi věděl, že právě tenhle chlápek zabil Billa?“ Nickovi to stále vrtalo hlavou.

„Bylo mi jasné, že se zeptáš,“ řekl spokojeně Tim. „Vím to, protože jsem tam byl. Bill s ním měl nějaké obchody, ale on většinou prachy prochlastal a zboží nedonesl. Bill na něj čekal na nábřežní zídce. Jak bylo domluveno. Viděl jsem, jak se k němu ten hajzl přišel zezadu a vrazil do něj.  Bill to nečekal a dlažba je tvrdá.  Tím spíš, když na ni spadneš z nějakých sedmi metrů.“

„A do prdele,“ hlesl Nick.

Odbočili na vedlejší silnici a stín stromů jim vdechl trochu života do žil. Skleníky už byly na dohled.

„Takže jsi Billa pomstil?“

„Neptej se a já ti nebudu muset lhát,“ odpověděl tiše Tim a omluvně se uculil.