***

Pondělní ráno nepřineslo žádnou změnu. Ranní vzduch, zatím ještě snesitelný, se měl za pár hodin proměnit ve výheň a skleníky v peklo. Mary po týdnu trucování začala na Nicka opět mluvit normálně. Už ho ale nikam netahala. Možná jí ta horka vzala chuť k milování. Kdo ví?

Správce se ukázal jako solidní a chápavý člověk. I přes protesty bachařů, nechával kluky častěji odpočívat.

Ve stínu skladů se dalo horko snáz přečkat. I tak se některým točila hlava a zvraceli.

„Slyšeli jste to?“

Jeden z nováčků, Nick si vůbec nepamatoval, že by ho kdy viděl, nechápavě kulil oči.

„Co jsme měli slyšet?“

„McRees právě říkal Gustavovi, že nám v baráku vypnuli klimatizaci.“

„Děláš si prdel?“ zvedl hlavu Denis. „Už takhle se tam nedalo dejchat, co to zkrouhli?“

Bažant pokrčil rameny. „Asi je to nezajímá.“

„A co naše práva? Přece máme právo žít jako lidi, ne jako dobytek!“

Nick seděl na zemi, ovíval se kusem kartónu a ze všech sil se snažil potlačit únavu. Byla to pravda. V celách bylo už takhle dost teplo, když vypnou klimatizaci úplně, bude tam k nevydržení. Jenže málokoho zajímalo, co se uvnitř děje.

„Tak vstáváme,“ ozval se hlas McReeda. „Nástup do práce, flákači. Dlužíte společnosti hodně, takže se snažte.“

„Já společnosti nic nedlužím,“ zavrčel Nick a vykročil ke skelníku.

„Co prosím, Lewinski?“

„Proboha,“ vydechl za ním Tim.

„Ale nic.“

„To bych vám radil,“ procedil skrz zuby a odstrčil Raye, který šel před ním tak prudce až prolétl do prvních záhonů. „Čum na cestu!“

„Kterej debil?“ Ray evidentně netušil, kdo ho poslal k zemi.

McReed se otočil jako baletka. „Cos říkal?“

„Říkal jsem, kterej debil do mě vrazil?“ Ray se rozhlížel a dál hledal viníka, když ho McReed praštil pěstí do obličeje.

„Co to děláte?“ Nick ho chytil za ruku. „Copak jste si nevšiml, že neví, kdo to byl?“

Ray zmateně koukal z Nicka na McReeda, z rozbitého nosu mu vytékal pramínek krve. Tim se přiblížil a důrazně na Nicka zavrtěl hlavou. Jenže Nick už nebyl k zastavení.

„ Jsme pro vás jen zvířata, ale dejte si pozor, abyste se jednou nedostal na stejný místo ... “

McReed údivem otevřel ústa a Tim si vjel zoufale prsty do vlasů.

„… protože pak byste okusil jaký je to na druhý straně a to by se vám nelíbilo. Na to vemte jed!“

Rozhostilo se ticho. Kluci po sobě pokukovali a Brown se spokojeně uculoval. Správce stál ve dveřích skleníku a Mary měla drobné ruce zaťaté v pěsti. Všichni čekali, co bude dál.

„Vy mi vyhrožujete?“ McReed si odepl od pasu obušek.

„Pánové,“ ozval se správce, „žádný rvačky. Tohle si vyřešte u vás. Sem mi to netahejte.“

Mary na něj vděčně pohlédla a odběhla pryč. Kris otíral Rayovi nos a oba se na Nicka dívali se zděšením v očích.

„Dobře,“ pokrčil McReed rameny. „U nás na to máme stejně lepší vybavení.“

Dveře do ESka, jak se důvěrně říkalo oddělení, kde byly samotky, mu otevřel Bool. Nick už se nedivil ničemu. Ten den blbě začal, tak proč by neměl stejně pokračovat?

Bool ho vítal s úsměvem. „Nepoučitelnej jako vždy co, Lewinski?“ ozval se sladce.

„Ano, pane.“

„Už by se měl konečně najít někdo, kdo takovým frajírkům napraví hlavu. Někdo kdo jim vysvětlí, že jsou jen štěnice v matraci a zbytečně otravují život ostatním lidem.“

Nick mlčel. Věděl, že provokovat Boola se rovná hazardu se životem.

„Drž jazyk za zuby!“ přikázal si.

„Cos říkal?“

Nick zaváhal. Mluvil nahlas? „Nic, pane.“

„No právě že nic, ty jeden sráči a jak dlouho si myslíš, že budu čekat na odpověď?“

V rychlosti vzpomínal jakou otázku mu Bool položil, ale na nic nepřišel. „Vy jste se na něco ptal, pane?“

„To teda ptal a tys nedával pozor, co?“ ta sladkost byla nebezpečná.

„Omlouvám se, pane. Mohl byste mi zopakovat otázku?“

Bool se usmál a udělal krok k Nickovi. Připravil se. Ale i když tu ránu čekal, stejně byl překvapen.  Pomalu vstával z podlahy a snažil se nedávit. Zvracení by mu teď jen přitížilo.

„Tak co?“ Bool si upravoval hadr, kterým měl omotanou pěst. „Už sis vzpomněl?“

Nick se opatrně narovnával. Žaludek ho bolel, ale vzepřel se tomu. „Ne, pane.“

Další rána vedená na stejné místo už večeři v žaludku neudržela.

„Podívej, cos tu udělal, ty špíno?“ zařval na něj Bool. „Kdo si myslíš, že po tobě bude ty blitky uklízet? Já snad?“

Nick neměl sílu odpovědět a věděl, že by to byla zbytečná námaha. Kopanec do boku ho odhodil doprostřed potřísněné podlahy. Bylo zvláštní, že zápach vlastních zvratků nebyl tak odporný, jak čekal. A ještě zvláštnější bylo, že si to uvědomoval. Že byl schopen s klidem nechat proplouvat myšlenky hlavou. Divit se tomu, že i když je takové horko a všichni jsou propocení – Bool ne. V duchu se usmál. Taková stupidní myšlenka mu letí hlavou, místo, aby se bál, co ho ještě čeká.

„Takže jak to bude?“

Zamžikal a vrátil se zpět do reality. „Netuším,“snažil se odpovědět, ale vyšlo z něj jen jakési zakňourání.

„Co je tohle za odpověď!?“ zaburácel Bool na celou chodbu. „Koukej mluvit, nebo to z tebe vymlátím.“

„Nevím, pane,“ dostal ze sebe konečně.

„Nevíš? Hm. Tak ty nevíš?“ cukrkandlový hlas se tetelil blahem. „To vypadá, jako bys mi pomalu chtěl říct, že ten hnus budu muset uklidit já?“ Bool se zasmál. „A víš co? Uděláme to spolu!“

Popadl Nicka za vlasy a začal s ním smýkat ze strany na stranu. „Já budu uklízet a ty budeš můj hadr na podlahu. Konečně role, která ti padne, Lewinski,“ smál se. „Navíc ušetříme vodu. Vždyť víš, že je jí málo.“

Když skončil, ležel Nick stočený v klubíčku na zemi. Žaludek se mu svíral touhou vyzvracet sám sebe a páchl jak poslední štamgast nejhoršího pajzlu. Bolest v boku pomalu odeznívala, zato hlava mu třeštila nepředstavitelně.

„Podívej se, jak vypadáš, prase jedno?“ Bool na něj zhnuseně shlížel. „Za trest nedostaneš nažrat. Stejně bys to tu jen znovu poblil.“

V tom mu dával Nick za pravdu. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Jediné po čem toužil, byl klid. Samotka a její ostré světlo se pro něj stalo synonymem ráje.

„Aha, možná proto se to tu jmenuje Eden.“

Málem se zasmál nahlas a došlo mu, že se nejspíš zbláznil, když má chuť se smát. Další kopanec ho ze smíchu vyléčil.

„Ještě si o tebe umažu boty,“ zavrčel Bool a otevřel dveře samotky. „Padej dovnitř a nechci o tobě slyšet do zítřejšího večera. Rozumíš?“

Nick se pomalu vplazil do místnosti. Očekával, že mu Bool pomůže, ale ten už byl nejspíš spokojen. Dveře za Nickem zaklaply a on konečně nechal svou mysl odplout pryč.

„Neptej se a já ti nebudu muset lhát.“

 První věta, která se mu vynořila v paměti, když se probral. Pořád netušil, co tím chtěl Tim říct.  Vrtalo mu to hlavou. Moc rád by o něm věděl víc, ale on byl uzavřený a nepřístupný jako Alcatraz.

Obrátil se na záda a tiše zasténal. První myšlenka sice patřila Timovi, ale teď bylo důležitější dát se trochu dohromady. Myslet se bude až potom. Zkusil vstát a po několika marných pokusech se mu to povedlo.  V předklonu došel k lavici a opatrně si lehl. Zápach zvratků mu už nevadil. Buď vyčpěl, nebo si na něj zvykl. Víc mu vadila zima, která mu v mokrém oblečení byla. S hekáním sundal triko i kalhoty a zůstal jen ve spodním prádle. Rád by věděl kolik je hodin. Jak dlouho byl bez sebe a jak dlouho ještě bude muset být zavřený. Ale místnost bez oken, ozařovaná ostrým umělým světlem mazala rozdíly mezi dnem a nocí. Byl to jeden z důvodů, proč se všichni samotky tak báli. Čas tu pozbýval svou kontinuitu a stával se pískem v nekonečné poušti přesýpacích hodin.

Nick zavřel oči…

„No, do prdele, co to tu tak páchne?“

Na tu větu si Nick nepamatoval. Ani mu nepasovala do snu, který se mu zdál a který v momentě zapomněl. A když něco někam nezapadá, tak je to divný.

„Proč je svlečenej?“

„Co já vím?“ povědomý hlas v Nikovi vyvolal chvění žaludku. „Je to jen dobytek. Nejspíš se přežral a poblil. Co jinýho?“

S námahou otevřel oči. V zorném poli nikdo nebyl, tak natočil hlavu. V místnosti stál Cornet a za ním se o futra opíral Bool. Na tváři měl nezúčastněný výraz a prohlížel si nehty na pravé ruce. Tohle asi nebyl sen. Pokusil se posadit, ale bolest v žaludku ho znovu zkroutila.

„Co je vám, Nicku?“

„Bolí mě žaludek, pane,“ zasípal. „Asi jsem něco špatného snědl.“

Cornet k němu udělal pár kroků a pozorně si ho prohlížel. „Vypadáte mizerně, to je fakt. Taky ty vaše hádky a rvačky,“ povzdechl si, „kdo ví, co jste si zase udělal. Dojděte si na ošetřovnu.“

„Ano, pane,“ odpověděl. Věděl, že Cornet ví.  A Cornet věděl, že Nick ví, že on ví. Ale že Boola nepráskne. Stejně jako ho nepráskne Nick. Nikdy by neměl šanci.

„Zvládnete to?“

„Pokusím se, pane.“

Bool se ode dveří jen uchechtl. „Takhle zasranýho ho doktor neošetří. Ať se jde to prase nejdřív vysprchovat.“

Cornet přikývl. „To má kolega pravdu. Smrdíte hrozně. Zavolám někoho, aby vám donesl čisté věci a pomohl vám.“

„Děkuju, pane.“

Ještě jednou na sebe pohlédli a Cornet si povzdechl. Pak odešli. Za deset minut vstoupil do místnosti Sam. V ruce měl pytel, do kterého beze slov naházel Nickovo špinavé oblečení.

Pak mu podal ruku. „Tak pojď, půjdeme do tý sprchy.“

„Vypadáš strašně,“ pošeptal mu cestou. „Bool si dal tentokrát záležet, co?“

„Hm.“

„Kokot jeden zkurvenej,“ ulevil si Sam. „Kdybych dostal příležitost, tak jak jsem nikdy nikoho nezabil, na něm bych se vyřádil.“

Nick se usmál. „Ser na něj.“

Ve sprše už měl připravené věci na převlečení a mýdlo. Se Samovou pomocí se umyl a převlékl.

„Cornet s doktorem domluvil, že tě tam nechá do rána ležet a zítra možná taky. Na pozorování. Chce mít jistotu, že nemáš žádné vážné zranění.“

„To ne,“ ohradil se Nick. „Chci na cimru. Tam můžu ležet taky.“

Sam na něj nechápavě pohlédl. „Jsi cvok? Na ošetřovně budeš mít klid, tam se k tobě nikdo nedostane. Ale když půjdeš na cimru…“

„Já vím, ale nechci, aby měl Bool pocit, že mě dostal na kolena.“

„Ale on tě dostal na kolena!“

Nick si Sama zamračeně změřil. „To si myslíš?“

„Brácho, já o tebe mám jen strach. Jsi domlácenej a slabej. Navíc marodka je poslední místo v tomhle baráku, kde funguje klimoška. Odpočal by sis.“

Nick se rozesmál, ale okamžitě toho nechal. Žaludek se ukázal jako nesmlouvavý učitel.

„Přece nechceš, abych umřel v posteli?“

„Vůbec nechci, abys umíral,“ zavrčel Sam a sehnul se, aby zavázal Nickovi tenisky. „Takový kecy si odpust!“

„Kolik je hodin?“

„Kolem devátý večer. Proč?“

„Prošvihl jsem Večerníčka,“ zaskuhral Nick a Sam jen protočil oči.

„Jdeme. Doktor už na tebe čeká.“