Najít svůj hotel a pokoj pro mě teď kupodivu nebyl žádný problém. Lehám si na postel, v botách a žeru všechny ty dobroty. Brambůrky a máslo z chlebíčků mám na košili a na posteli a vůbec všude. Piji to víno – přímo z lahve – hlasitě říhám a je mi fajn. Když se cítím sytý, jdu do koupelny, napouštím si vanu, svlékám se a lezu do ní se sluchátky a vínem. Poslouchám aktuální album Ozzyho Osbourna Scream. Píseň Life won’t wait je uťata v polovině – telefonátem. Volá mi Markéta, moje bývalá. Zvedám to:
,,Haló?‘‘
,,Ahoj, zlato. Jak je?‘‘
,,Ahoj, Markéto. Docela to ujde. Co ty?‘‘
,,Nic moc.‘‘
,,Co Láďa?‘‘
,,Nic.‘‘
,,Jak nic?‘‘
,,Už s ním nechodím.‘‘
,,Co se stalo?‘‘
,,Vlastně nic. To se prostě stává.‘‘
,,Jo, asi jo.‘‘
,,A ty? Ještě chodíš s tou Monikou?‘‘
,,Asi.‘‘
,,To nezní moc jistě.‘‘
,,Jistýho není nic.‘‘
,,Aha. Napadlo mě, že kdybys měl teď náhodou cestu do Prahy – mohli bysme se setkat.‘‘
,,Momentálně cestu do Prahy mít nebudu.‘‘
,,Hm – to já jen tak – kdyby náhodou. Všimla jsem si, že už ňákou dobu nevystavuješ nic na netu… Píšeš vůbec ještě?‘‘
,,Občas, ale na net už asi seru.‘‘
,,Chápu, jsou tam samý lůzři.‘‘
,,To mi povídej.‘‘
,,Třeba - jednou jsem vstávala do práce, v půl pátý ráno – ve všední den, kouknu tam a ňákej kluk je tam přihlášenej a píše něco na chatu.‘‘
,,Jo.‘‘
,,Pak se kouknu o polední pauze a on tam pořád je, přijdu večer domů – je tam. Je tam přihlášenej a píše na chatu ňáký kraviny – většinou jenom sám pro sebe a to ve dne v noci.‘‘
,,Asi bys mu měla najít holku.‘‘
,,Ubožák.‘‘
Přihýbám si vína.
,,Ale přestat psát bys určitě neměl. Líbí se mi, jak píšeš, máš dobrej styl.‘‘
,,Já vim.‘‘
,,Víš, Luboši, kdybys psal o mě – klidně bych ti ho přeblafla.‘‘
,,Zdarma?‘‘
Směje se. ,,Ráda jsem si s tebou popovídala.‘‘
,,Já s tebou taky. Zůstaňme v kontaktu.‘‘
,,Jasně, měj se.‘‘
,,Měj se krásně, Markéto.‘‘
,,Pa.‘‘
,,Pa.‘‘
Típla to první a už tu jsem zase jen já a Ozzy. Markéta je fajn holka, vlastně ani nevím, proč jsem se s ní rozcházel, měla fajn zadek, zvonivý smích a tak. Snad proto, že ona je taková klasa a já jsem takový šunt. Měl jsem po jejím boku pocity méněcennosti. (Touhle větou – jsem si, doufám, vysloužil to přeblafnutí.)
Bouchání na dveře koupelny. Vyndávám si jedno sluchátko.
,,Jo?‘‘
,,Luboši, seš tam?‘‘ (Jistě, že je to Monika – kdo jiný…)
,,Ne?‘‘
,,Co děláš?‘‘
,,Hraju si na schovávanou.‘‘
,,Se mnou?‘‘
,,S Bohem.‘‘
,,Co?‘‘
,,Nic.‘‘
,,Co tu dělá všechno to jídlo – rozházený po celým pokoji?‘‘
,,Milodar.‘‘
,,Ty si to ukradl na tom semináři.‘‘
,,Když si vezmeš něco ze švédskýho stolu – není to krádež. Neptali se po víně?‘‘
,, ,Víně?‘ Seš na záchodě?‘‘
,,Ne, koupu se.‘‘
,,Ty se louhuješ ve vaně a chlastáš kradený víno?‘‘
,,A ještě poslouchám hudbu.‘‘
,,Heleď, je mi líto, že to dneska dopadlo tak jak to dopadlo… Můžeš, prosím, vylézt? Chtěla bych si promluvit.‘‘
,,Dobře. Dej mi pět minut.‘‘
Poslouchám ještě asi čtyři písničky a ze tří čtvrtin vyprazdňuji lahev. Pak vylézám z vany, utírám se, oblékám, otevírám dveře…
,,Hm?‘‘
,,Nemusel si odcházet. Asi za dvacet minut to tam končilo, pak jsem šla na seminář dospělých…‘‘
,,Přišel jsem o něco?‘‘
,,Myslím, že určitě. Ale odešla jsem dřív. Mluvila jsem s panem Krustou, to je ten kazatel – pozval nás na večeři.‘‘
,,Nikam nejdu.‘‘
,,Fajn, jak chceš.‘‘
Jdu ke svému batohu, nacházím v něm cigarety a poprvé za celý den si zapaluji.
,,Víš, Luboši, já si myslím, že seš - úplně bezdůvodně – hrozně cynickej a zahořklej člověk. Jenom tak, z nějakýho vlastního přesvědčení. Jenom proto, že sám chceš. Chceš vůbec někdy bejt šťastnej?‘‘
Jen tak stojím, opřený o futra, dívám se na ni a kouřím. Začíná se přehrabovat ve svém báglu.
,,Proč ty děti zvedali ruce?‘‘ ptám se.
Zvedá hlavu, pak si stoupá a jde ke mně.
,,Když zvedneš ruce – budeš mu blíž.‘‘
,,Jemu?‘‘ zvedám hlavu ke stropu.
Kýve hlavou.
,,Jenže já bych teď prostě chtěl bejt blíž jen tobě,‘‘ chytám ji kolem pasu a přitahuji si ji.
,,Fuj! Táhne to z tebe.‘‘ odtahuje se.
Jdu do koupelny, sedám si na sklopené prkénko záchodu, kouřím a vyprazdňuji zbytek lahve.
,,Zítra na žádnej seminář nejdu.‘‘
,,Fajn. Ani jsem s tebou nepočítala.‘‘
O něco později Monika odchází na tu večeři a já do nejbližšího baru.
Probouzím se sám. Je půl jedenácté a cítím se hrozně. Proč se tak chovám? Co je to se mnou? Fajn, fajn, chápu – jsem jen vystrašený kluk, který něco hledá a neví co, a nebude mít klid, dokud to nenajde. A dokud si se svou milou konečně nevrzne. Ale to přece neznamená, že se nebudu v ničem jiném snažit a budu naopak na všechno ostatní rezignovat. Jako bych zneužíval statusu ikony, který nemám. Rozmazlené manýry šlechtického floutka, kterým mě nikdo nepasoval… Ale - jsem prostě takový.
Snídám na zemi ty oschlé, kradené dobroty. Pak jdu na velkou, dávám si sprchu, čistím si zuby (potřeboval bych oholit), oblékám se a jdu za Monikou.
Cítím se podivně sevřený – asi jsem se včera přepil a překouřil nebo je to pocit viny, osamělosti - kdo ví. Nějaká vágní žena si hlasitě povídá pro sebe a pak jde těsně za mnou. Kopíruje moje kroky, je to nepříjemné. Za žádnou cenu se na ni neotáčím, nedávám se s ní do řeči a doufám, že zahne, že zmizí. Nezahnula a myslím, že huláká na mě. Neměl bych jí jednu natáhnout? Co s ní jiného? Už jsem na místě, chystám se otočit a máchnout po ženě, ale jakmile vstupuji do budovy – žena se otáčí na podpatku a odchází a cestou už mlčí. Jdu po chodbě s mnoha dveřmi a na hrudníku mne tlačí, opravdu mi není dobře. Je tu podivný hluk. Ta kapela hraje a hraje dost hlasitě. A ta spousta hlasů a vokálů… Dvojité dveře jsou i dnes otevřené. Opatrně vstupuji. Brýlovec Smíchovský řve a huláká, kapela hraje a vokalisté zpívají:
,,On se tě dotýkááá.‘‘
Před brýlounem stojí v řadě několik lidí. Brýlovec sahá na hlavu nějaké starší ženě a řve:
,,Cítím tvou bolest – je to migréna. A já říkám (ale pořád to řve): migréno - zmiz! Zmiz, protože on se tě dotýká!‘‘
A lidé zpívají: ,,On se tě dotýkááá.‘‘
Brýlovec: ,,On se tě dotýká! On se tě dotýká!‘‘
Žena se kácí – jako když ji vypnete – a padá na zem. Myslím, že se při pádu uhodila do hlavy. Leží, nehýbe se.
Brýlovec: ,,Už je dobře, migréna už je pryč.‘‘ Přechází k dalšímu člověku stojícímu v řadě.
Lidé: ,,On se tě dotýkááá.‘‘
Kytarista Glen zpívá ,,On se tě dotýkááá.‘‘ Pláče.
Blonďatá klávesačka zpívá to samé, pláče a slzy jí padají na ty její božské trojky.
Očima hledám Moniku. Je ve čtvrté řadě, ruce má ve vzduchu a zpívá to, co ostatní. Nemůžu tam jít. Jdu ke stolu s občerstvením, kradu další lahev vína a odcházím. V hotelu se balím, na recepci platím za pokoj a prchám na nejbližší autobus. V autobuse, cestou domů, piji víno a chvílemi pláču.
Byl to rozchod, o kterém mne Monika přesvědčila utvrzujícím, rozhořčeným telefonátem. Čekal jsem to. Nic jiného se nedalo dělat. Pár týdnů jsem se jen tak opíjel, procházel městem a tak.
Na jedné takové procházce, jsem – zcela zlitý jako brok – poslouchal hudbu a chvílemi se cítil prostě skvěle. Nevím, jestli to bylo alkoholem, hudbou nebo předešlou onanií, ale myslel jsem si, že jsem na té cestě zažil něco jako svůj vlastní Dotek Boha. Bylo to intenzivní, velké až obrovské a já se od té chvíle cítil mnohem líp. Chtěl jsem to cítit znovu a znovu, být lepší – ne jen ten zahořklý cynik. Chtěl jsem taky najít Boha.
Obstaral jsem si růženec, naučil se pořádně ,,Otčenáše‘‘ i ,,Zdrávas Maria‘‘ a začal se prokousávat Biblí. Chodil jsem do kostela, každou neděli. Do toho, do něhož mě kdysi zavedla Monika, ale ona tam nikdy nebyla. Dělal jsem si starost a tak jsem jí zavolal, chtěl jsem si s ní dát schůzku. Souhlasila.
Byli jsme v kině na filmu Johnny English II a moc dobře se bavili. Povídali jsme si jako přátelé a chtěli jsme ještě zajít na skleničku – vína.
Teď tu stojíme před restaurací a já se jí chystám říct vše o svých citech a svém napravení, když v tom Monice na zem padají klíče. Sklání se pro ně, její bunda se vytahuje, džíny zase stahují a pod těmi jejími dolíčky, které má nad zadkem, mě oslňují růžové kalhotky. Je to jako úder halogenovým světlem.
,,Ty teď s někým chodíš?‘‘ ptám se.
Smutný, váhavý úsměv. ,,Jsem zase s Adrianem.‘‘
,,Aha.‘‘
,,Tak půjdeme na to víno?‘‘
,,Víš – já už tak nějak nechci.‘‘
,,Je mi to líto, Luboši, prostě…‘‘
,,To nic. Já…já už musím jít.‘‘
Otáčím se a odcházím bez dalších slov. Jdu domů – opít se, poslouchat hudbu (nejspíš Slayer – God hates us all), chodit – hledat znovu něco jako svůj vlastní Dotek Boha. I když teď už vím (prozřel jsem), že to, co se mě tehdy dotklo, nebyl Bůh. Protože ten si se mnou dál hraje na schovávanou. Bylo to něco úplně jiného. A já musím zjistit – co…
Konec.
|