Monika sedí u okýnka a já do uličky, autobus konečně vyjíždí z hlavního autobusového nádraží. Pohledná dívka v bledě-modré košili nás vítá na palubě svým mikrofonovým hlasem, říká něco o tom, že dostaneme sluchátka a můžeme si zpříjemnit cestu poslechem hudby z jakési hudební stanice a prý si můžeme dát kávu, vodu, džus a tak. Alkohol nemají. Nerad jezdím do hlavního města, říkám mu: Město šílenců. Já vůbec nerad cestuji. Monika se uvelebuje (za chvíli usne). Zkouším ji napodobit. Zavírám oči, když v tom mě oslovuje ta autobusová stevardka a nabízí mi sluchátka. V opáleném obličeji jí svítí modré oči. Vypadá jako Cathrine McCormack coby Murron ve filmu Statečné srdce.
Říkám: ,,Fajn, děkuju.‘‘
Beru si ty sluchátka a rozhlížím se. Nevidím žádný vstup. Kam to, sakra, mám zapíchnout? Prosebně se otáčím na Moniku, ale ta už spí. Chvilku jsem bezradný, ale po malém prostudování sluchátek dostávám kamuflážní nápad – koncovka je klasický jack 3,5, tak to vybaluji ze sterilního obalu a zapojuji do své mp-trojky. Dávám tam uklidňující death metal a víčka mi sami klesají. Asi v polovině písně A shrine to madness od kapely The black dahlia murder z aktuálního alba Ritual mi klepe stevardka Murron na rameno:
,,Pane, nedal byste si kávu nebo něco k pití?‘‘
Už jsem zabíral, ale mám trochu žízeň.
,,Dal bych si nějakou vodu, jemně perlivou, prosím.‘‘
,,Jistě.‘‘
Přináší mi to. Vytahuji z peněženky dvousetkorunovou bankovku.
,,Menší nemáte?‘‘
Dívám se.
,,Ne.‘‘
,,Okamžik,‘‘ bere si moje peníze a odchází do přední části autobusu.
Vrací se.
,,Bohužel, pane, já nemám nazpět.‘‘
,,Aha, tak nic.‘‘
Dostávám nazpět svoji dvoustovku.
,,Nezlobte se.‘‘
,,To nic, Murron.‘‘
,,Prosím?‘‘
,,Nic, nic. Děkuju.‘‘
Murron odchází a po zbytek cesty se u mne už nezastavuje.
Žíznivý a dotčený se po zbytek cesty pokouším usnout. Neúspěšně.
Venku padla tma a my jsme na místě. Jemným dotykem budím Moniku. Rozmrzele se na mě dívá a první na co se ptá - je: ,,Nemáš něco k pití?‘‘
,,Ne.‘‘
Z úložného prostoru si bereme své těžké bágly a vyrážíme směr metro.
,,Kde vystupujeme?‘‘
,,Na Smíchově, stanice Anděl.‘‘
,,Dobrý.‘‘
Monika tu před lety, v dobách studií na střední škole, celý rok bydlela. Navádí mne jak si koupit lístek na metro. Cítím se tu jako ortodoxní indián v Tokiu. Eskalátor je hrozně strmý. Všude spousta lidí, hlava na hlavě. Nikdy jsem je neviděl a už je vůbec nemám rád. Neznám je a už mě štvou. Otírají se mi o rameno, vyráží mi batoh z ruky, dělají, že to neviděli a já bych nejraději vytáhl revolver. Ještě jsem s nikým z nich nemluvil a …
,,Zlato, tady vystupujeme.‘‘
Ale jsem rád, že se tu moje dívka vyzná.
Vyjíždění po eskalátoru je ještě horší než sjíždění. Dávám batoh před sebe, protože se bojím, že bych se mohl převážit dozadu a pokosit všechny ty lidi za mnou. Cítím se jako bowlingová koule. Venku je čerstvý, večerní smog a podivný hluk, něco jako hudba.
,,Hej Hansarde, nikdy si neměl Markétu pouštět – teď je moje a taky spolu dostaneme Oscara!‘‘ pronáším polohlasně k hudebníkovi, který tam hraje na kytaru.
,,Nech toho!‘‘ napomíná mě Monika.
,,A taky s ní budu v Simpsonech!‘‘
Není to Glen Hansard.
,,Toho znám.‘‘ říká Monika.
,,Toho krákoru s kytarou?‘‘
,,Ne, toho, co stojí vedle něj. Ten nám bude hlásat na tom semináři.‘‘
,,Hlásat?‘‘
,,Pojď, seznámím tě.‘‘
,,Já nechci!‘‘
Jdeme k nim, zdravíme se a Monika mě seznamuje s tím týpkem, kterého zná. Má brýle, nijaký sestřih a kape z něj dobrota a sympatičnost jako kapal pot z mého zadku, když jsem chodil do sauny. Cítím se trochu trapně - kvůli tomu jak jsem na ně před chvilkou pořvával. Polohlasně pořvával. Seznamuji se i s tím hudebníkem.
,,Hele, promiň za tamto – s někým jsem si tě spletl.‘‘
,,To je dobrý. Páni, ty máš ale dlouhý vlasy – určitě posloucháš nějakou rockovou kapelu.‘‘
,,Slayer.‘‘
,,Jsou dobří?‘‘
,,Velmi.‘‘
,,Křesťani?‘‘
,,Ani ne.‘‘
Chvilku se tak bavíme, hudebník je uvolněný a zdá se být v pohodě, ale najednou stáčí téma na nevyhnutelné:
,,…boží slovo, jak říká Bible, je dokonalý semeno – to znamená, že semeno má moc nad půdou…‘‘
,,Oukej.‘‘
,,Víš, …‘‘
,,Promiň, ale už musíme jít na hotel – zapsat se, vybalit a tak.‘‘
,,Jasně, v pohodě, nebudu zdržovat. Uvidíme se na semináři.‘‘
,,Jó? A kurva…‘‘
,,Co, prosím?‘‘
,,Ale nic, Glene.‘‘
,,Co?‘‘
,,Moniko, už musíme jít.‘‘
,,Počkej chvilku.‘‘
Celou dobu Monika brebentí s tím brýlovcem, teda spíš on mluví a ona mu naslouchá jako nějakému… spasiteli.
,,Zlato, už jsem vážně unavenej a musíme ještě najít ten hotel.‘‘
,,No jo, prosím tě. Jak malej…,‘‘ říká, dívá se na brýlovce a oba se smějí na můj běžný účet.
Beru Monice bágl, abych jí dal civilizovaným způsobem najevo, že odcházíme. Loučí se a následuje mě.
,,Prosím tě, proč se takhle chováš?!‘‘
,,Nelíbili se mi.‘‘
,,Tak to máš smůlu – oba na tom semináři budou.‘‘
,,Já vim – právě.‘‘
,,A kam to jdeš? Jdeš úplně špatně! K tomu hotelu musíme tudy.‘‘
,,Dobře, veď mě.‘‘
Do pěti minut a třiceti metrů bych se tu ztratil, jsem rád, že má moje dívka orientační smysl. I když jsem na ni momentálně nasraný. Proč? Protože jsem tu tak bezprizorný a ona se baví s úchyly, kteří se mnou chtějí diskutovat o božím semenu. A taky žárlím.
Stojíme před naším hotelem – Warden, tři hvězdičky.
Uvnitř podepisujeme papíry, přebíráme klíče a jedna elegantní dáma s parádní dekoltáží nás odvádí do našeho pokoje. Je to tu fajn: manželská postel, mejdlíčka na polštáři a v koupelně je vyjma sprchového koutu i vana. Velká vana.
,,Fuj – já bych se v hotelu nikdy nekoupala. Kdo ví, kdo tam byl před tím a co tam dělal. Brrr.‘‘
Naděje na společnou koupel : smrt nastala v osmnáct nula čtyři.
Večeře jsou do půl sedmé, takže je ještě v pohodě stíháme. Scházíme dolů a po chvíli nacházíme jídelnu. Samoobsluha, květák a brambory. Když se vracíme na pokoj je už po půl osmé a ani jednomu z nás se už nikam ven nechce, (hlavně mě).
Dávám si hygienickou sprchu. Je to příjemné a osvěžující. Vycházím z koupelny, jen ve spodkách. Ve svých nejlepších spodkách. S trikem v ruce, si hledám vhodné přítmí a trochu se vystavuji. Monika leží na posteli a zvedá oči od knihy.
,,Pojď sem blíž!‘‘
Funguje to.
,,Co to tady máš?‘‘
,,Co? Tohle? To nic není.‘‘
Dívá se na moje břicho.
,,To jsou… Otoč se z boku.‘‘
,,To jsou jizvy – z války v Koreji.‘‘
,,To jsou strie. To jsou normální ženský strie. Ty jsi po dítěti, či co?‘‘
,,To je tím, jak jsem najednou hodně přibral a pak zase hodně, hodně zhubnul.‘‘
,,To je ale divný.‘‘
Oblékám si to triko.
,,Hmm, ‚‘‘ říkám a jdu se do koupelny učesat.
,,Ale máš fakt dlouhatánský vlasy. Ostříháš si je někdy?‘‘
,,Možná, jednou – kvůli někomu nebo něčemu hodně výjimečnýmu.‘‘
,,Ostříhal by sis je kvůli mně, kdybych to chtěla?‘‘
,,Ne.‘‘
Směje se. ,,Pojď mi dát pusu.‘‘
,,Ne.‘‘
,,Ses urazil?‘‘
,,Jo.‘‘
,,Ty jsi ale citlivka – tak promiň, nó…‘‘
,,Proč už nenosíš nic růžovýho?‘‘
,,Cože?‘‘ Moje otázka ji překvapila.
Otázku opakuji.
,,Prostě už růžovou nenosím.‘‘
,,Proč? Vdycky jsi, pokud vím, nosila něco růžovýho. Mělas růžovou ráda.‘‘
,,Tak už jí ráda nemám. Už dlouho nic růžovýho nenosím – je to laciná, hrozně nápadná a pobuřující barva. A už se mi vůbec nelíbí.‘‘
,,Aha.‘‘
Monika odchází – dát si sprchu. Vrací se v mé košili, v kalhotkách a voňavá, jinak už na sobě nic nemá. Ležím v posteli a zkoumám televizi. Monika si leze pod deku, vedle mě. V telce nic moc není, přepínám programy a Monika mě najednou zastavuje.
,,Tady to nech, prosím.‘‘
,,Dobře.‘‘
Díváme se na nějaký seriál, pak si každý čteme, pak se líbáme, pak spíme. Každý na své polovině postele.
Budím se, po snu ve kterém jsme s kamarádem – coby malý kluci - zapálili les a zkoušeli ho uhasit plivanci. Monika už je vzhůru, zdá se, že se dívá do stropu. Zdravíme se a letmo líbáme.
,,Chyběla jsem ti?‘‘
,,Asi dvakrát.‘‘
,,Seš hroznej.‘‘
Čekám až mi trochu opadne erekce a pak se jdu opláchnout.
,,Kolik je?‘‘ ptám se.
,,Půl devátý. Měli bysme si pospíšit, jestli to chceme stihnout v čas.‘‘
,,V kolik to přesně začíná?‘‘
,,V deset.‘‘
,,Je to daleko?‘‘
,,Ne.‘‘
Naštěstí to opravdu nebylo daleko. Není to kostel. Jdeme dlouhou chodbou, plnou dveří a u těch dvojitých – otevřených – se zastavujeme.
,,Tady. To je náš seminář.‘‘
Jsem rád, že mě má dívka vede.
Vcházíme, Monika mě seznamuje s pár lidmi a pak si sedáme do čtvrté řady dlouhých, dřevěných lavic. Jsou tu dvě řady lavic, my sedíme v té, která je (z pohledu katedry) vpravo. Je to velká místnost, vysoké stropy, vzadu stůl s občerstvením. V předu malá katedra a vyvýšené pódium s řečnickým pultem. Na pódiu je kapela, v pozadí. Mají slušnou aparaturu. Kytarista Glen ze Smíchova, je usazen se svým nástrojem v levém rohu, jinak jsou to samí mladí chlapci – až na klávesačku. Má dlouhé blond vlasy, rozkošný kukuč, bílé triko a krásné trojky. Rozhlížím se po posluchačích. Kupodivu, je tu docela dost mladých a pohledných dívek. Sedmdesát pět procent brunety, zbytek blondýny (včetně té mé) – snažím se v tom najít nějakou spojitost. Není tu ani jedna zrzka.
Přichází řečník – kazatel, ten brýloun ze stanice Anděl na Smíchově. Mluví o mezilidských vztazích a o tom, že bychom se neměli věčně hnát jen za mamonem. Měli bychom odpočívat, rozjímat a být se svými blízkými. Pak nechává po všech kolovat koš - na přispění.
,,Protože život bez peněz je na nic.‘‘ říká.
Chci přispět žetonem do nákupního vozíku, ale Monika mě praží zlým pohledem. Dávám do koše pár drobných. Znovu se rozhlížím a hledám fyzické dispozice dívek pro zvolení si života ve víře v Boha. Důvod, proč se raději vydávají do náruče Boha, než do náručí vlasatých týpků se striemi. Myslím, že něco mám – naprostá většina holek tady – má malá ústa. Drobná, úzká nebo plná a našpulená, ale malá. Dívám se na Moniku a ta špulí tu svou maličkou pusinku. Vybavuji si scénu z dánského filmu Starý, nový, půjčený a modrý, kde se pár podnapilých chlapíků na schodech dohaduje o tom, že velikost úst žen – má přímou spojitost s velikostí jejich, ehm, přirození. Prý je lepší najít si dívku s malou našpulenou pusou, než tu s úsměvem od ucha k uchu. Jeden z těch chlapíků, řekl, že by teda byla Julia Roberts asi velkým, velkým zklamáním.
Kazatel se nějak rozohnil, úplně mě tím svým řvaním vyrušil z filozofického rozjímání. Z počátku byl klidný a hlas zvyšoval jen poskromnu, ale teď ječí jako vlajkonoš na Viktorce. Chodí s mikrofonem, fanaticky provolává slova chvály na boží spořící účet a v obličeji je celý rudý. Jeho řečnickým vzorem byl zřejmě Hitler. Lidé po něm vděčně opakují ,,amen‘‘ a ,,haleluja‘‘ – hlavně ,,haleluja‘‘, ten brýlovec používá slovo ,,haleluja‘‘ za každou holou větou. A co je horší – Monika se k nim přidala. Necítím se tu klidný a součástí kolektivu jako tehdy v tom kostele. Cítím se být odcizený, nezúčastněný, jako bych se zrovna díval na film Davida Linche. Soustředím se na prsa té klávesačky v bílém triku a snažím se myslet na něco hezkého: na dětství, na podpalování lesů, na Poslední pokušení Krista, na sex s tou blondýnou s trojkami, na sodomie se všemi zdejšími dívkami s malými ústy, na to až to tu skončí… Usínám.
Budí mne cloumání.
,,Co je?‘‘
Monika by mě raději probodla, než probudila.
Říká: ,,Je pauza na oběd.‘‘
,,Jasný, já vim.‘‘
,,Určitě.‘‘
,,Já nespal. Vážně.‘‘
,,Radši mlč, prosím tě.‘‘
,,Jen jsem tak trochu meditoval.‘‘
,,Zmlkni!‘‘ Monika zvýšila hlas o něco více, než by chtěla. Pár lidí se po nás otáčí.
,,Ale zlato, tady ne – v domě páně. Skoro.‘‘
Teď jsem ji asi opravdu nasral. Její rty jsou sevřené, úzké, bílé.
,,Omlouvám se, Moni, půjdu se opláchnout na záchod.‘‘
,,Fajn. Vracet se nemusíš.‘‘
,,Ale-.‘‘
Monika mizí v chodbě mezi ostatními účastníky semináře. Chvilku se ji pokouším následovat, stopovat, ale najednou mi - zcela beze stopy - mizí. Zastavuji se a rozhlížím. Nikde ji nevidím. Ptám se nějakého pána na záchody. Jdu tam, kam mi ukazuje, vykonávám velkou potřebu a myji si ruce i s obličejem.
Jak jsem jen mohl usnout? Dívám se na hodinky – deset minut po půl jedné – musel jsem spát dobré dvě hodiny. Do psí… – ale ne, takhle bych tu asi mluvit neměl.
Vycházím ven. Monika ke mně kráčí.
,,Lásko, je mi to moc líto. Já…‘‘
,,To nic.‘‘
,,Cože?‘‘
,,Stane se. Taky jsem se v tom hotelu moc nevyspala. Poslyš, právě mě požádali, abych pohlídala vedle nějaký děti – půjdeš se mnou?‘‘
,,Jasně. Tohohle semináře se zúčastňují i děti?‘‘
,,Jo. Mají svůj vlastní seminář.‘‘
Je to jen o pár dveří vedle. Připomíná mi to tu školní družinu. Seminář dětí vede nějaká mladá žena, bruneta, tak dvacet sedm dvacet osm let. Nevypadá špatně. Ty děti, které tu hlídáme, jsou neukáznění rebelové, kteří se jaksi odmítají poslušně zúčastnit a vyrušují. Jsme s nimi odstaveni za plentou. Vykukuji zpoza plenty, abych se podíval, co se děje na dětském semináři. Ta bruneta, která to tam vede, se ke mně otáčí zády, předklání se (pěkný zadek) a ze země zvedá pár obrázků - na které nemůžu zaostřit.
Říká dětem: ,,Víte, děti, stálo mě to přátele, rodinu, všechno, ale to nevadí, protože já teď můžu být s tím největším borcem. A jestlipak víte, děti, kdo je ten největší borec?‘‘
,,Al Pacino,‘‘ hádám si pro sebe.
Jedno z těch dětí, které stojí kolem brunety, plavovlasá holčička, se hlásí a po vyzvání nejistě říká: ,,Ježíš?‘‘
,,Ano,‘‘ souhlasí bruneta. ,,Ježíš je ten největší borec!‘‘
U nás, za plentou, ke mně přistupuje malý, asi pětiletý chlapec a pronáší:
,,Největší borec je Joker.‘‘
Otáčím se na něj.
,,Viděl jsi Temnýho rytíře?‘‘
,,Jasně.‘‘
,,Batman začíná – byl dobrej film, ale Temný rytíř, to byla pecka.‘‘
,,Byl super.‘‘
,,Seš dobrej. Jak se jmenuješ?‘‘
,,Michal. A ty?‘‘
,,Luboš.‘‘
,,Luboši, víš, kde jsou záchody?‘‘
,,Vím.‘‘
,,A půjdeš tam se mnou? Musím čůrat.‘‘
,,Tak jo.‘‘
Monika zatím s ostatními dětmi skládá velké puzzle. Říkám jí, že jdeme s kamarádem na pány.
Oba dokončujeme potřebu a Michal ke mně otáčí hlavu.
,,Oklepeš mi lulana?‘‘
,,Promiň, kámo, ale to budeš muset zvládnout sám.‘‘
,,Já to neumím.‘‘
,,Ach jo.‘‘
Dělám to, oč mě požádal. Michal si natahuje kalhoty, šikovně si je zapíná a pak si oba myjeme ruce. Dívá se na mě.
,,Co je ti, Luboši?‘‘
,,Nic. Víš, já ještě žádnýmu chlapovi na lulana nešahal.‘‘
,,Já jsem ještě malej.‘‘
,,Ale máš ho jako dospělej.‘‘
Samolibě se usmívá.
,,Tak pojď, Jokere, jdeme k ostatním.‘‘
Z počátku si myslím, že jsme si spletli dveře. Vidím Moniku a ta mi ukazovákem před ústy kyne, abych byl potichu. Zúčastněné děti semináře zpívají s brunetou a někdo tam hraje na kytaru. Jdu k plentě a zjišťuji, co se to tam děje: Děti mají ruce ve vzduchu, zpívají něco o Bohu a jedno z nich se zmítá v křečích na podlaze. Na kytaru tam hraje ta bruneta a chlapce na podlaze si vůbec nevšímá. Chlapec pláče, třese se. Dejte mu někdo inzulín nebo metadon.
,,Ano, to je ono – jen se tomu poddej, Petře,‘‘ říká bruneta k tomu chlapci na zemi.
Chci tam jít, zasáhnout, ale Monika mě chytá za rukáv.
Bruneta přeřvává děti: ,,Vidíte to, děti? Podívejte se na Petra…‘‘
Petr stále leští podlahu svými zády.
,,…po tom, co teď prožívá, už nikdy nebude jako dřív. To on – Bůh se ho dotýká!‘‘
,,Cože? Tohle jako má bejt v pořádku?‘‘ ptám se Moniky.
,,Jo, Luboši, to je to, proč tady vlastně jsme.‘‘
,,Co? Ten kluk tam má nějakej záchvat a ty si myslíš, že právě prožívá orgasmus s Bohem!? Co to má bejt!? Duchovní onanie se stimulací představy Ježíše, kterej s tebou zpívá vokály? Není to trochu kách?‘‘
,,Asi to pro tebe musí být trochu zvláštní, ale nemusíš tu být, jestli nechceš.‘‘
,,Je to kurva kách! A já vodsaď mizim. Čau, Jokere.‘‘
,,Ahoj, Luboši.‘‘
Odcházím. Dávám si do uší sluchátka, z mobilu pouštím nějakou hudbu od Satana, tedy Heavy metal a jdu do místnosti semináře dospělých. Nikoho si nevšímám, nevím, jestli se po mě někdo otočil nebo ne. Jdu přímo ke stolu s občerstvením. Vyprazdňuji krabici se zákusky, pár jich tam nechávám, jinak ji plním chlebíčky, klubovými sendviči, řízky a brambůrkami. Nakonec se chápu lahve vína a opouštím ty fanatiky.
|