Příběh
To máš tak…
usedneš a složíš svoji zbraň
a nedáš ji za kavalec…
schováš ji za trám na půdě
pak…
uteče nějaký ten čas…
tvůj příběh zapadá prachem,
a už nevzpomeneš, když bude třeba…
… nebo ano?
Ve stopách křivých přísežním
valí se národy válečníků,
bez citu, beze cti, včera, v loni,
nechali tu stopu drbodonní.
Děvčátko kvítkem rozrazilu
úsměvem radost chtěla jim dát
na zvednutí ruky nemají sílu
a večer…
… zas vidíš je ustupovat.
Prach na návsi zvířen zpod kopyt koní,
smrt jásá a vzývá dav v nadšený rej,
jsi stár a tak víš, jak život voní,
vzpomeneš na pušku, co říká:
,,Neumírej!“
Jak dobytek rozeštvou hejna mdlých vran
a anděl chránící, zpívá své, ,,Aloha!“
nepřítel nepatří na práh tvých bran
tak se jim postavíš? Jsi sám. A no a?
Pot z čela otřeš,
stoupneš na pěšinku
tvář o pažbu opřeš
zamíříš těšínku
prstem lehce se dotkneš
lučíku a pak spouště…
Promluvíš do svého
života pouště …
a prvním svým výstřelem
staneš se opět příběhem…
|