Jeho záda – byla to nejkrásnější, co jsem kdy viděla
Hvězdná mapa na bílém poli mě vedla pustinou
Vím, že dny se krátí a stín narůstá přes tváře
Za okny mrazivý uragán, tiskne mě k tobě
V této době je dobré mít někoho blízko Mít kopec, kde bílá nás promění v sochu A tak tu stojíme za světel z noci Třást už se neumíme ty já a kopec v lavině současných dní se tiskneme do momentu ticha
Jsi to ty, kdo se v noci rýsuje městy
To ty se propadáš pekly až na drť
Sny jsou pak oprátka spánku a dusí
Kašel zní pokojem, až se ti hnusí
ten těžký kámen pod polštářem
Schovals jej dávno – ať s ním je ámen!
úzkost je muž – ne sestra ne blízkost sama
nocí se propadáš
v kostech ti vzlíná drama...
|