|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tenhle citát jsem si půjčil od sámijské šamanky Mari Boine. Včera při pravidelném zpívání kolem kruhu mi připomněl to, na co v dnešní ztřeštěné době neustále zapomínáme. S přírodou se nedá bojovat, větru a dešti skutečně neporučíme. Jsme malými pány, lepší je pokusit se s pokorou o soužití. Je moudrá, takže nás nechá v klidu prožít naše malé příběhy.
Kdosi řekl: Jsi šaman, dělej něco! Nejsem, ale zkusil jsem své dovednosti. Jenže nejspíš jsem spletl formulku, místo mrholení (jak říkají karviňáci mrdolení) se spustil hustý déšť. A za chvíli i blesky (zapracuji na tom, slibuji), zajímavé, bez hromů. Dobře mi tak. Co se pleteš do něčeho, čemu nerozumíš. Je fakt, že na začátku, kdy jsme se rozhodovali, zda zůstat nebo se potupně vrátit do Oázy, jsem prorokoval, že déšť ustane za hodinu, až dozpíváme. Ona je to stejně skoro vždy loterie padesát na padesát, tak jaká chytristika. Ale skutečně se vyjasnilo a zatmění Měsíce se ukázalo v celé své kráse. Jenže to už jsme byli jak myšky rozprchlí ve svých teploučkých doupátkách a popíjeli horký čaj se slivovicí…
Ovšem zaujala mě jiná věc, těžko kýmkoliv přehlédnutelná. I těmi nahoře. Skláním se přede všemi. Ta hrstka zpěváků zůstala. Ač promočená a promrzlá, s vervou zpívala dál. Ke konci se mi zdálo, že i s velkou radostí. I děti, těm to dokonce činilo méně potíží než dospělým. Nečas byl menší překážkou, než by se dalo čekat. Přišla dokonce paní učitelka, která se chránila pod velikým stromem, ráda si s námi zazpívala. A to je příslib do dalších dnů, taky potvrzení, že tahle akce má hluboký smysl.
***
Jen těm nástrojům nevysvětlíme, že voda není nepřítel. Vlhký buben nehraje a šlus.
|
|
|