POLITICKÝ MAGLAJZ - Úvod

Maglajz je sice poněkud expresívní výraz a jako titul nějaké publikace se může zdát málo vhodný, ale celkem přesně vystihuje podstatu věci, kterou se zde hodlám zaobírat.  Maglajz je něco jako zmatek, vřava, pranice, a to co se děje v naší politice se dá těžko popsat výstižněji.

Zmatek panuje nejen  na politické  scéně, ale následně i v hlavách občanů, kteří se snaží být politicky orientovaní a sledují vše co se kolem nich děje, aby v tom našli nějaký smysl, logiku a řád. To se jim samozřejmě nikdy podařit nemůže, takže spíš než politicky orientovaní jsou zcela dezorientovaní, čili, jak se lidově říká, mají v tom pořádný maglajz.

Také následující řádky se dají definovat jako maglajz, je to  směsice úvah, poznámek, minipovídek, takže je to celé vlastně maglajz na třetí, protože výše uvedený titul se dá číst ve třech různých rovinách:

1/ situace na naší politické scéně

2/ stav mozku občana snažícího se to  pochopit

3/autorkou vymyšlený nový literární útvar popisující dva výše uvedené fenomény                   

Pro puntičkáře, kteří chtějí mít ve všem jasno lze ještě uvést, že Maglajz je město na řece Bosně asi 185 km jihozápadně od Bělehradu, kde při dobývání města generálem Filipovičem dne 3.8.1878 došlo k divoké řeži. Když si vzpomenu, jak pan Macek nafackoval veřejně panu Rathovi, tak mi to docela sedí. Ačkoliv napadnout někoho zezadu je fakt dost zbabělé, kdybych já se někdy nechala k něčemu podobnému strhnout, asi bych se pak hanbou propadala, stáhla bych se někam do ústraní a vůbec bych neměla odvahu se ještě někdy na veřejnosti ukázat. Pan Macek tu odvahu má, škoda že ji neměl v té inkriminované chvíli, aby dal protivníkovi  facku alespoň zepředu.Třeba býk, než vás napadne, udělá několik kroků vzad, skloní hlavu a hrábne kopytem, takže vás upozorní, že vás hodlá nabrat na rohy. Pes zase zavrčí a vycení zuby, takže víte s čím máte počítat. Jen člověk, představitel nejvyššího živočišného druhu, umí být tak nevypočitatelný, že nikdy nevíte co od něho můžete očekávat. Jak vidno vývoj se nemusí vždy ubírat k dokonalejším a ušlechtilejším formám, ačkoliv lidé o sobě rádi tvrdí, že právě oni jsou vrcholem evoluce a stojí vysoko nad všemi ostatními formami života. Možná je ten vrchol teprve před námi, ale vzhledem k tomu jak to jde se světem s kopce, tak nevím…

Komu nezní maglajz libozvučně mohl by namítnout, že se snad dá nahradit třeba slovem brajgl, což je jméno holandského malíře rváčských výjevů P.Breughela, který zemřel roku 1569 a jehož obrazy plné peroucích se  výtržníků a opilců.

Ani to by nebylo daleko od toho, jak někdy vypadají záběry z parlamentu, zasedání vlády a schůzí politických stran, ale mám obavy, že co se politické kultury týče,  jsme stále ještě bohužel blíže tomu divokému Balkánu než civilizovanému Nizozemí. Navíc brajgl nezní zase až o tolik lépe než maglajz.

Co se týče mého výkladu slova maglajz jakožto nového literárního útvaru, mohl by se nahradit slovem  causerie, což je črta či úvaha psaná lehčím humorným způsobem. Ne že bych chtěla naši politickou scénu nějak zlehčovat, ale brát věci s humorem je určitě lepší, než se z nich zbláznit. Člověk přemýšlí, pán Bůh se směje, říká staré židovské přísloví, a tak aniž bychom si chtěli hrát na Boha, (stačí že se za bohy pokládají někteří naši politici, nebo se tak alespoň chovají)  proč se tomu všemu alespoň nezasmát? Co jiného nám zbývá?

Spisovatelka Sylvie Richterová o smíchu řekla: „Smích zaznívá jako jediná odpověď, kterou poražený intelekt nachází tváří tvář nesmyslnosti světa, nebo přesněji, iracionalitě vlastního způsobu bytí. Člověk se směje, protože daný stav nemůže racionálně přijmout a zároveň neví co s ním. Dějiny smíchu by mohly být stejně poučné jako dějiny šílenství. Smích podobně jako šílenství je důkazem nedostatečnosti ratia, které klade otázky dřív, než je rozum zformuluje, a často dřív, než si je vůbec rozumem uvědomíme.“

Odpovědi našich politiků často znějí, jakoby je skutečně ani nestačili zformulovat.Nejen verbálně, často ani mentálně. Takže nejenže nemáme odpovědi na otázky kladené ratiem,  politici často neodpovídají ani na otázky kladené novináři, zatímco řadový občan si naopak musí často klást otázky typu: „ který šílenec vymyslel tenhle nelogický zákon?“ nebo „jak mám sakra vyjít v výplatou do konce měsíce?“

Při takto neveselých myšlenkách má člověk k šílenství rozhodně blíž, než k smíchu. Jak úzce může oboje souviset ukazuje třeba rčení „smát se jako šílenec“ a někdo vás svým smíchem může snadno dohnat k šílenství.

Optimistické úsměvy politiků na plakátech reklamních kampaní, které propagovaly kampeličky, banky a jiných projekty, nalákaly spoustu lidí. Když banky zkrachovaly, hodně lidí přišlo o celoživotní úspory, a někteří z toho pak skutečně zešíleli.

Ale zpět k našim rozesmátým a vysmátým politikům, s jejich platem by mi také bylo do smíchu, ikdyž nevím, jestli bych byla ochotná podstoupit vše, co pro to dělají oni. Ti nahoře se od běžných lidí liší nedostatkem skrupulí a čisté svědomí si dokáží udržet jen díky tomu, že ho vůbec nepoužívají, anebo, jak se říká v textu jakési písničky, mají svědomí v bezvědomí.

Pokud se vám zdá, že si z toho všeho dělám příliš srandu, tak vězte, že i smích a vtip mají určitou noetickou hodnotu. Kde si rozum neví rady, tam nastupuje humor, který nevede k poznání racionálnímu či analytickému, ale je to spíše něco jako záblesk poznání. Humor není smát se, ale vědět, takže kromě zasmání mělo by psaní vést i k zamyšlení.