Míjíme dům, kde jsem kdysi bydlel. Domky jeden jako druhý, předměstí, vysoké živé ploty, a támhle je dům Lukavských.
,,Tady mi zastavte, prosím.''
Platím taxikáři a vystupuji. Jdu pomalu podél živého plotu, čekám až taxík odjede a pak vytáhnu pistoli, odjistím ji, a přidávám do kroku. U Lukavských se zadní branka nezamyká; otevírám ji a rozhlížím se v zahradě. Nikde nikdo. Ze stodoly slyším nějaké zvuky. Nevím, jestli tím směrem něco zavolat, nebo jestli mám zůstat v utajení. Pan Lukavský to rozštípnul za mě.
,,Ále, detektive, vás jsme tu dnes nečekali…,'' volá hlasitě, nepozorovaně zhmotněn odkudsi.
Lekl jsem se. Jeho žena vychází ze stodoly.
,,No to jsou k nám hosti. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?''
,,Něco se stalo, detektive?'' ptá se pan Lukavský.
,,Víte - já…''
,,Povíte nám to vevnitř, vařeno sice ještě nemám, ale vy jistě rád ochutnáte moji bábovku,'' láká mě paní Lukavská, ,,je sice včerejší, ale zato moc dobrá, takhle po ránu, s káfíčkem…''
,,Moc rád, paní Lukavská,'' schovávám pistoli zpátky za pas. ,,Mohl bych použít váš záchod?''
Koupelna těch staříků je velmi studená místnost. Sedím na míse a pročítám se staršími Playboyi pana Lukavského. Stačilo by vzhlédnout k protější zdi a mohl bych se kochat obrazem, na němž je namalována loďka plující po vodě pochybné barvy, zahalená oranžovým světlem vycházejícího slunce a spoustou mlhy. Ale já raději studuji ty Playboye. Na jedné stránce jsou hodinky velmi podobné těm, které má pan Lukavský. Omegy za šedesát čtyři tisíc. Pan Lukavský má jistě jen solidní napodobeninu. Spláchnu a čekám - ten záchod to celé jaksi nepojal, tušil jsem to. Myji si ruce a čekám až se nádržka znovu naplní. Čtu drobná písmena pod tím obrazem: Impression, soleil levant, Claude Monet. A na straně je: Made in Poland. Podobného původu budou nejspíše i ty hodinky. Nádržka se konečně naplnila a tak to úspěšně splachuji.
Na chodbě si prohlížím pár fotek na zdi. Jsou tam hlavně fotky dcery Miroslavy a jejího chotě; jejich svatební fotka, fotka z výletu, z túry, prohlídky hradu. Tady je společné foto s Lukavskými, rodiči pohřešovaného Kamila. (Mají všichni sice stejné příjmení, ale navzájem nijak příbuzní nejsou. Prý ne, no,- říkal to podporučík Vondráček, že ,,prej'' to prověřoval protestant Mazoch. Nezbývá než jim věřit.) A tady jsou ti lidé, kteří na mě právě čekají v kuchyni, zdá se, že je to fotka z dovolené, jsou oblečení dosti neobvykle (sandály, kapsáče, khaki košile), za nimi je zeleň, les, který svým porostem vypovídá o svém výskytu v jiných zeměpisných šírkách, a nějaký spoře oděný černoch…
,,Pane Lukavský? Kde jste pořídili tohle foto?''
Pan Lukavský pomalými kroky přichází z kuchyně.
,,Na Haiti!'' řekl a pak mne zřejmě uhodil do hlavy nějakým tupým předmětem.
,,Jakou zvláštní věc, kapitáne?'' ptá se podporučík Vondráček, stále visící u sebe doma na telefonu.
,,Karel Lukavský, otec Mirky Lukavské, před odchodem do důchodu, pracoval v té márnici.''
,,Ahá…''
,,A na záznamech z té loupeže v klenotnictví je přes rozbitou výlohu vidět zadek auta.''
,,Jo, myslím, že to byla nějaká felície, poznávací značka nebyla vidět.''
,,Ano, a Karel Lukavský úplně náhodou jezdííí…?''
,,Jezdí opatrně?''
,,Jezdí se zelenou felícií!''
,,Ahá.''
,,Hned naskočte do auta a před stanicí mě vyzvednete. Prolustroval jsem si ty Lukavské a na to že žijí oba jen z důchodu, přispívají na dost dobročinných organizací: mimo jiné UNICEF a hádejte ještě na co.''
,,Kapku naděje?''
,,Na Haiti, Vondráčku, na Haiti!''
Já jsem byl mezitím odtažen do stodoly, kde ležím na holé zemi, stále v mrákotách:
Jsem mnohem štíhlejší a mladší a ležím na pohovce u psychiatra. Má tvídový oblek a chce po mě nějakou vzpomínku na dospívání. Opouštím místnost, opouštím své tělo a vznáším se nad celým svým dětstvím. Jako na kouzelném koberci, hledám vzpomínku na dospívání. Vzpomínka na dospívání, vzpomínka na dospívání… Musím pečlivě uvážit, kterou zvolím, abych čirou náhodou nenatrefil na své dospívající já, které třeba právě onanuje, protože to je činnost, které jsem se tehdy věnoval asi nejvděčněji.
Tak třeba tady. Zkoumavě se nakláním, jako předvoj, prozkoumávám vzpomínkový terén a - ouha, to jsem já, jak si zrovna přikládám na svůj penis kostky ledu v igelitovém sáčku. -Protože jsem si to v poslední půlhodině udělal už dvakrát a pořád mi stojí. Je to až k nevíře, dvě ejakulace za tak krátkou dobu a ta jednooká bestie se znovu a znovu probouzí k životu.
Tady je nutné podotknout, že jsem v té době mýval nejen velký apetit, ale také dosti nenechavé ruce, které jako by nikdy neměly co na práci. Proto jsem asi začal kouřit.
Tak tedy jinam.
Vzpomínka na dospívání, vzpomínka na dospívání… dál prolétávám svým dětstvím, když v tom se někdo dotkne mého ramene. Je to ten psychiatr, naklání se k mému uchu a říká, ať si raději vyndám tu kovovou věc ze zadku.
Přiletěl jsem zpět ze svého dětství do stodoly a přede mnou stojí zelená felície a nějaký, velmi málo jetý, bavorák. Něco mě tlačí do zadnice. Sahám si tam a vytahuji svou pistoli desert eagle. Je nabitá a odjištěná.
,,U Damballaha,'' ulevuji si.
Pokouším se posadit, ale motá se mi hlava. Mdlo mi bylo asi už předtím - vedle mé hlavy jsou zvratky. Takže, mám otřes mozku, jsem zamčený ve stodole a zloději duší s bizarním přivýdělkem k důchodu mi nejspíš chystají mou vlastní dávku rybičky fugu, nikde nevidím svůj klobouk, ale jsem ozbrojený, při vědomí a kapitán Kašmír s podporučíkem Vondráčkem jsou jistě už na cestě. Doufám. Přišel čas to tu trochu prozkoumat. Horko těžko vstávám. Motám se, je mi na blití. To je kocovina! A to jsem dneska ještě nic nejedl ani nepil. Přidržuji se desky pracovního stolu. Je tu nářadí, několik starých kol, zahradnické potřeby a spousta haraburdí. A ty dvě auta. Zkouším dveře a bavorák není zamčený. Skvostný interiér. Velice tiše zkoumám vchod do stodoly - je zamčeno, jak se dalo čekat. Nikde žádné další dveře a z jediného okna je vidět jen zahrada na které nikdo není. I kdyby to okno šlo otevřít, za ním jsou velice úzké mříže, kterými bych se neprotáhl. Vzpomínám si na svá silvestrovská předsevzetí ohledně diet, které padly vždy druhého ledna, někdy už na Nový rok. Rád bych se něčeho napil, nebo si aspoň vypláchnul pusu. Pod ponkem je pár lahví. Zkouším první: benzín, zkouším druhou: benzín, zkouším třetí: benzín. Čichání k benzínu mi opravdu teď zrovna neprospívá. Slyším nějaký rachot v zahradě. Dívám se do ni tím neprůchodným oknem a jsem šokován i znechucen: paní Lukavská (ta stará, seschlá, prolhaná rašple), vyběhla bosa z domu, oděná jen v jakémsi ručníku, omotaném kolem prsou, s divokými, všelijak květovanými a barevnými, vzory a křepčí jako zasažená elektrickým proudem. Vlasy spletené do copánků a na krku jí visí korále. Jak tak poskakuje, ten ručník, osuška, deka nebo co to je, se jí pomalu veze dolů a já uvažuji, že bych se napil toho benzínu. Teď z domu vychází pan Lukařský (ten tetrodoxinový dědek) a je naštěstí v civilu. Točí se ke mně zády, předklání se a něco za sebou táhne. Je to podporučík Vondráček s krvavou ranou na hlavě, zřejmě omráčený. Lukavský ho táhne ke stodole. Tuším, že kapitán Kašmír bude ležet, taky v bezvědomí, někde v domě. Bokori Lukavská dál hopsá a oslavně tančí.
Co teď? Přemýšlej! Přemýšlej! Kde mám cigára, když je potřebuji? A kde je William Goat, když ho lidstvo potřebuje? Ne, ne, na to teď není čas. Zase vytahuji svůj kvér a sedám si do bavoráku. Tak jakými drátky to v těch filmech vždycky startovali? Tyhle dva? Anebo tyhle dva? A neměl bych mít rukavice kvůli probíjení? Zrovna když jsem se chystal zemřít zásahem proudu z německého automobilu, vypadly mi do klína klíčky. Byly za stínítkem. Tam kam William Goat nemůže, tam místo něj Damballah, tedy bůh nebes, nastrčí prostou štestenu. Startuji, motor je tichý. Hledím vpravo : sedmistupňová převodovka. Někde v těch převodech nacházím (snad) jedničku a rozjíždím se proti vratům stodoly. Při nárazu mi vypadly cigára z kapsy hawaiské košile a aktivovaly se airbagy. Vrata stodoly se rozlétly, nebo spíše roztříštily. Šlapu na brzdu. Hlava mi vráží do airbagu, ale zůstávám v roli a rychle vystupuji z vozu a mířím na ty dva zloděje duší. Chtěl jsem na ně důrazně zařvat: ,,Ani hnout!'' , ale v tom rozčílení to znělo spíš jako: ,,Hani plout!''
,,Cože?'' diví se překvapený Lukavský, který poslušně pustil Vondráčkovy nohy a otočil se ke mně čelem.
Než jsem se vzpamatoval ze svého přebreptu, téměř polonahá Lukavská (proto jsem se -podvědomě- na ni zdráhal pohlédnout hned), se přemístila k tělu podporučíka Vondráčka a teď nad jeho hlavou kýve igelitovým sáčkem, ve kterém je jemný prášek.
,,Na to se vykašlete,'' snažím se ji zastavit, ,,ten má i tak se sebou dost problémů.''
,,Položte tu pistoli nebo to na něj vysypu!''
,,Neblbněte, paní Lukavská, klidně vás vodprásknu. Ten poliš je mi u prdele, klidně to na něj vysypte.''
,,Jak chcete.'' Naklonila sáček do horizontální polohy.''
,,Né, né! Počkejte''
Dostala mě, hnusná bába.
,,Položím to, jen se, proboha, zahalte.''
,,Proč si mu ten revolver nevzal?¨'' ptá se zahalující se Lukavská svého manžela.
,,Musel ho mít někde schovanej. Zapomněl jsem pak že ho má.''
,,Schovanej?! Snad si ho prohledával, né? Leda by si ho nacpal do zadku.''
,,To, kde jsem tu pistoli měl, není teď vůbec důležitý. Jen už dejte ten sáček pryč, paní Lukavská.''
,,Vy dejte pryč ten revolver, vy neschopnej idiote!''
,,Jste v průseru a ženete se ještě do většího. Radím vám dobře: dejte-.''
,,Já v žádným průseru být nemůžu, vy obtloustlá karikaturo detektiva, protože já-.''
,,To hned dám pryč a odstoupím od poručíka Vondráčka,'' zaburácel kapitán Kašmír, který se náhle zjevil před brankou v zahradě.
,,Kapitáne, kde jste… se tu…?'' ptám se.
,,Čekal jsem v autě na posily.''
,,A ty jsou?''
,,Tady.''
Čtyři ozbrojení chlapíci v černém, s černými kuklami vybíhají brankou do zahrady, další dva přelézají plot, jeden se zjevuje za bavorákem… - celkem asi osm členů zásahové jednotky nás teď obklíčilo kolem dokola.
,,Zpacifikujte tyhle dva a odvezte je na stanici, poskytněte první pomoc poručíku Vondráčkovi, a detektiv Polívka pojede s námi, zbraň mu můžete nechat.''
,,Jen si z tohohle auta vezmu cigára, kapitáne.''
,,Parchanti zasraný!'' nadává Lukavská při zatýkání a ta lehkovážná látka se jí zase svezla dolů.
,,Óch, bože!'' běduje policista, co jí nasazuje pouta a kuklu si stáhuje přes oči.
Přistupuje ke mě kapitán Kašmír.
,,Dobrá práce, detektive.''
,,Nápodobně. Neříkal jste předtím ,poručíka Vondráčka’?''
,,Ano. Postarám se, aby ho povýšili.''
Nacházím svá cigára a dávám si je do kapsy košile.
,,Máte něco na vousech, detektive, tady, něco jako…''
,,Aha, to je - bylo mi špatne.''
Dům zatčených byl prohledán a byly v něm nalezeny klenoty, tedy jejich zbytek, pár šperků, několik luxusních hodinek a ve sklepení i jejich dcera Miroslava a její choť - v kataleptickém stavu, téměř nejevící známky života. Byli převezeni do nemocnice a jejich matka s otcem, respektive tchán a tchýně, na policejní stanici k oficiálnímu výslechu. Odmítli přítomnost jejich advokáta. Byli vyslýcháni odděleně - začali jsme s Karlem Lukavským. V místnosti jsem byl já, kapitán Kašmír a dva strážníci. Kašmír se chystal započíst výslech, ale někdo bouchal na dveře.
,,Vstupte,'' vyzval neznámého kapitán Kašmír.
,,Kapitáne Kašmíre, já protestuji,'' vstupuje do místnosti seržant Mazoch, ,,na tom případu jsme měli pracovat společně, takže si myslím, že bych měl být přítomen aspoň při závěrečném výslechu.''
,,Prosím Mazochu, ale budete muset stát - nezbyla tu na vás žádná židle''
,,A on u toho musí být?'' kýve hlavou směrem ke mně.
,,Ano, bude u toho i nadále. Koneckonců - je to on kdo celý případ rozlousknul. A na jeho židli si zálusk nedělejte - detektiv Polívka v akci utrpěl otřes mozku''
,,Dobře, já teda postojím,'' říká nasupeně Mazoch a v koutě se opírá o zeď.
,,Takže,'' protíná ticho kapitán Kašmír, ,,nahráváme to?'' Táže se zrcadla po své a mé pravici.
Dvě zaklepání jako souhlas.
Snad vám nemusím popisovat celý výslech, snad jen to, že v den kdy měli být Miroslava a Kamil Lukavští uvedeni do stavu kataleptického, byli na návštěvě u Mirčiných rodičů. Byli už na cestě domů, když Mirce zazvonil telefon. Volala jí maninka a ptala se, jestli tam v autě někde nevidí její klíče od sklepa.
,,Nevidím, mami,'' řekla Mirka.
,,Aha, no víš, když jsme si od vás půjčovali minulej týden auto na nákup, Mirko,'' fabulovala její matka, ,,tak jsem si tam někam dala klíče a teď nevím, kde je mám.''
,,Tak přemýšlej, mami.''
,,No..., myslím že vím - podívej se mi prosím tě za stínítko, myslím, že jsem si je dala tam.''
Miroslava Lukavská sklopila stínítko a do automobilu se na ní a jejího manžela vysypal prach z ryby fugu.
Na závěr výslechu, když se strážníci chystali odvést pana Lukavského, kapitán Kašmír vznáší otázku, která v nás všech hlodala: ,,Chtěl bych se ještě na něco zeptat, jen tak mimo záznam, - proč jste to udělal? Byla to přece vaše dcera.''
Lukavský se usmívá. ,,Můžu si zapálit?''
Jsem v místnosti jediný kuřák, tak z kapsy košile vyndavám svou krabičku cigaret a posílám mu je po stole.
,,Je to prostý,'' začíná Lukavský a připaluje si, ,,udělal jsem to proto že já - jsem bok-k-k-k…''
Lukavský se náhle začíná dusit a sesouvá se k zemi. Od cigarety se rozvířil prach.
,,Bacha na ten prach!'' křičím.
Do otevřených dveří vlétá paní Lukavská a hlasitě pronáší:
,,Já jsem bokóri!''
,,Jistě, všichni jste bokori,'' oceňuje ji kapitán Kašmír, ,,odveďte ji strážníku.''
,,Ano, pane.''
Lukavská se nedává tak snadno. ,,Všechno je to jeho chyba!'' křičí a ukazuje na mě. ,,Měl to bejt ten nejhorší detektiv na světě, nikdy s tím případem neměl pohnout. A on je to zatím nejhorší hlídač parkovišť na světě!''
,,Ale no tak,'' bráním se.
,,Obávám se, že na tom něco bude, detektive, vaše noci, kdy jste měl hlídat, byli velice pečlivě vytipovávány, a zloději si na ně plánovali své nájezdy, abych tak řekl.''
,,Říkali tomu sklizeň nebo žně,'' ozývá se jeden ze strážníků.
,,Ano, a-.''
,,Vy mlčte, Mazochu!'' utíná seržanta kapitán Kašmír. ,,Raději zavolejte hned záchranku, a vy strážníku už konečně odveďte pachatelku do vazby, její výslech se odkládá.''
,,Ano, šéfe.''
Lukavská kope kolem sebe, kousě strážníka, plive po nás… ,,Všechno je to tvoje chyba - ty vousatá, obtloustlá…'' (Pak už ji konečně odtáhli.)
Karel Lukavský leží pod námi a nejeví žádné známky života. Ale my jsme věděli, že žije a zcela vnímá vše, co se kolem něj děje.
,,Zdá se, že tu cigaretu jste si měl zapálit vy, detektive.''
,,Ano, v tý stodole. Bylo by to tak snadný, v podstatě bych si to způsobil sám a je by to nestálo žádnou námahu.''
,,Stačilo jen přisypat vám trochu toho prášku do tabáku v cigaretách.''
,,A to jsem měl po tom zásahu zakuklenců takovou chuť si zapálit… Ještě, že my bylo tak špatne, že jsem si zapálit netroufnul.''
,,Ještě, že tak. Mazochu, zajistěte tu krabičku, je to důkaz.''
,,Jistě, kapitáne,'' říká Mazoch jen tak na půl huby.
Díváme se na tu kataleptickou obludu pod námi a nikdo se jí nechystá poskytnout první pomoc.
,,Myslím, že tohle bylo znamení, detektive. Být vámi - přestanu s kouřením.''
Kapitán Kašmír dlouze vydechuje a pronáší: ,,No nic, já jdu zavolat do nemocnice, jak je na tom poručík Vondráček. Kam jdete, detektive Polívko?''
,,Někam ven, koupit si cigára.''
V mém brouku je příjemně. Dopíjím slivovici, láhev házím na zem a chumlám se pod deku. Je pondělí, skoro úterý, a já cítím, že na mě něco leze. Případ bokori pro mě skončil, bude to ještě dlouhá tahanice a jsem si jist že z toho v médiích udělají událost roku; už dnes se zaplnily titulní stránky novin fotkami jediné nekataleptické přeživší po tom všem - paní Lukavské, dále byly noviny plné článků a fotek vedoucího případu: kapitána Kašmíra, zraněného podporučíka Vondráčka (dnes jmenovaný na povýšení) a mé maličkosti. Dva plátky v téhle zemi mi věnovaly článek na titulních stranách. Uvidím, co z toho bude, třeba mi to přinese nějaké nové kšefty. Vlastně už to jeden přineslo - zítra hlídám jedno parkoviště u hodně známého supermarketu. Sklápím sedačku a zakašlu, uf, snad mě ta slivovička dá do kupy. Dnes případu bokori věnovaly televizní zpravodajství téměř polovinu vysílacího času. Jenom je mi, po tom úspěšném případu, líto, těch čtyř: manželů Lukavských, Radany Strupkové a mého klobouku, který se zatím nenašel. Jak jsem už zmínil (nebo snad ne?), tak vědci stále ještě nevynalezli lék na katalepsii. Nebo… jak to vlastně dopadlo v tom filmu Čas probuzení? Poslední pohled na okno mé kanceláře a je čas si obličej zakrýt dekou.
|
