ZÁCHRANA  NEBO  PAST?

Jednou ráno jsem na zahradě uviděla pavučinu posetou kapkami rosy. V ranním slunci se třpytila jako stříbrná krajka, jako náhrdelník z diamantů.

Žasla jsem nad tou nádherou a všimla si, že v pavučině zoufale bzučí moucha. Marně se snažila z lepivých vláken vymotat a uletět.

To co se mně jevilo jako dokonalá krása, bylo pro ni smrtící pastí.

Napadlo mě, že ženská existence je jako ta orosená pavučina -vypadá to krásně, být ženskou, ale někdy je to pořádnej masakr, a občas máte pocit, že jste vězněná v pasti, ze které není úniku.

Když jsem byla malá, chtěla jsem se stát malířkou, kosmonautkou, skladatelkou nebo alespoň herečkou. Prostě někým výjimečným.

Představa že budu obyčejná ženská, která rodí děti a pečuje o rodinu mě nijak nadchnout nedokázala. Ne že bych si myslela, že je to málo. Vlastně co může být krásnějšího než prozářit štěstím a láskou životy svých blízkých...ale dneska to nikdo už tak moc neocení.

Začala jsem uvažovat o tom, že pokud mi ženská existence připadá jako past, mám v podstatě dvě možnosti: budu se v ní zmítat jako ta hloupá moucha, ubohá oběť, která se každým pohybem zbytečně vyčerpává, protože pavučina ji svírá tím silněji, čím víc se snaží z ní uniknout, a nebo se můžu rozhodnout, že místo úlovku budu já sama lovcem, který se v pasti pohodlně uvelebí a čeká, co se do ní chytí. Místo abych se snažila být emancipovaná, silná, samostatná a úspěšná profesionálka  v nějakém neobvyklém oboru, mohla bych se prostě smířit s rolí, která mi byla přírodou přidělena. Místo abych se zuby nehty bránila, měla bych se ve svém ženské údělu zabydlet a využít možností, jaké mi nabízí. Zkrátka jako pavouk rozhodit sítě a trpělivě čekat: vždyť štěstí je jen muška zlatá… To by bylo abych se nedočkala.

Rozhodla jsem se hned jednat. Jenže utkat pavučinu není jen tak, kde vzít to vlákno? Pavouk ho vytlačí ze zadečku  automaticky, ale já, ať se snažím jak se snažím, žádné vlákno ze mě neleze. A to jsem chtěla jsem být  herečkou! Dobrá herečka se přece musí umět vcítit do jakékoliv role, tedy i role pavouka.

„Tak tlačte,“ křičel na mě lékař, ani nevím, kde se tam najednou vzal. „No tak dělejte maminko, zatlačte ještě jednou a už to bude. Už vidíme hlavičku.“

Ležela jsem na porodním sále a kolem mě stáli cizí lidé. Na rozdíl od toho, k čemu mě vyzýval lékař, jsem tlačit naopak přestala. Dostala jsem strach, že by ze mě mohlo vypadnout něco nepatřičného.Třeba vejce. To by mě  všichni začali podezírat, že nejsem žádná herečka, ani kosmonautka ani malířka, ale obyčejná slepice…

Sestra mi začala jezdit něčím mokrým po břiše.

„Teď je snad na ultrazvuk pozdě,“ bránila jsem se, ale oni mě okřikli ať nekecám a tlačím, a zaujatě pozorovali monitor.

„Je to holčička,“ oznámila sestra od ultrazvuku.

„A bude skladatelka,“ řekla druhá, která se dívala do křišťálové koule.

 „Nechcete si to ještě rozmyslet?“ zrazoval  mě lékař. „Holčička skladatelka to bude mít blbý. Všichni velcí skladatelé byli muži. Ještě tak kdyby chtěla zpívat, ale komponovat?"

„Jste si jistí že to bude holčička? Já se obávám,… teda tak nějak cítím, že to bude asi vejce,“ přiznala jsem se pokorně.

“To by bylo možná užitečnější než nějaká skladatelka,“ prohlásil lékař.

„A kdyby se vám podařilo zlaté, nebo alespoň Kolumbovo…“

„Podle velikosti spíš pštrosí,“ hlásila sestra, která odtrhla oči od křišťálové koule a zadívala se mi mezi stehna.  Mezitím se druhá sestra, ta od ultrazvuku, začala s lékařem dohadovat, co by bylo lepší.

Byli do diskuse tak zabráni, že si mě přestali všímat. Cítila jsem, že ze mě už něco skutečně leze, ale vlákno pavučiny to nebylo.

Napřed to vypadalo jako hlavička dítěte, pak jako vajíčko, ale nakonec se ukázalo, že je to nafukovací balónek, který ze mě tiše vyklouzl a začal se vznášet ke stropu. Stihla jsem se chytit pupeční šňůry, která z něho visela jako nějaký provázek.

Balónek mě vynesl vzhůru a já se z výšky dívala na porodní sál a chechtala se jako blázen.  Vida, jak jsem se smířila se svým údělem ženy rodičky, najednou jsem získala všechno, co jsem kdy chtěla. Jednak jsem si dokázala, že jsem dobrá herečka, když mi uvěřili, že rodím, zatímco já se snažila utkat vlákno pavučiny, a navíc jsem si splnila sen být kosmonautkou, protože se tu teď vznáším jako ve stavu beztíže.

 A tu skladatelku za mě třeba jednou zrealizuje moje mimčo…Z balónku se ozvalo pobrukování, jako by mimino chtělo ukázat, že to s tím skládáním myslí vážně.

Dostala  jsem strach: jestli mi teď praskne plodová voda, balón nad mojí hlavou splaskne a já i s miminkem spadnu na zem. Zoufale jsem se rozhlížela kolem, abych našla místo vhodné k přistání. V rohu porodního sálu jsem zahlédla pavučinu.

Asi se tu moc často neuklízí, pomyslela jsem si znechuceně. Na takovém místě by přece měla být protřídí hygiena. Ale pak jsem si řekla, že místo toho věčnýho remcání a kritizování bych měla koukat své dítě zachránit. To se ve mně asi začaly probouzet nějaký mateřský pudy.

Zamířila jsem k pavučině, abych do ní jako do záchranné sítě mohla spadnout  i s pobrukujícím miminem.

Jestliže mi předtím ženská existence připadala jako pavučina, ve které jsem uvězněna, teď jsem konečně pochopila, že místo pasti může být naopak záchranou.

Ani nevíte jak se mi ulevilo!